Žilinský kraj: pro lyžaře, plavce i houbaře

Projet se na plachetnici nebo vlakem taženým parní lokomotivou po prudkých úpatích kopců a cestou sledovat romantické dřevěné chaloupky s chasníky stavějícími máje. Takové představy se stávají realitou při návštěvě Žilinského kraje. Ten je od toho Zlínského co by kamenem dohodil a zbytek dojel za několik desítek minut autem.

Právě koupání pod svahem je možné v Oravici. „V zimě se tu lyžuje a koupe, v létě koupe a chodí na výlety. Roste tu například spousta hub,“ přiblížila průvodkyně Eva Čubríková.

Žilinský kraj je bohatý nejen na množství lyžařských středisek například v Zuberci, Dolnom Kubíne nebo v Ružomerku v areálu Malino Brdo, ale i na termální koupaliště včetně v Česku známé Bešeňové, Turčianských Teplic a Tatralandie.

Co obdivovat je i v tamních skanzenech nebo středověkých sídlech, jako je Strečno nebo Oravský hrad, který byl také kulisou při natáčení mnoha pohádek.

Skrývá nejen panskou ložnici nebo jídelnu, ale také přírodovědné muzeum s exponáty ukazujícími místní zvířenu a rostlinstvo, ale také raritu v podobě vycpaného dvouhlavého telete. Exponát z roku 1878 je ale jen jednou z mnoha zajímavostí. Průvodce v dobovém kostýmu, který se představil jako princ Mirek, také popisuje, jak bylo tvrdě ztrestané rolnické povstání v 17. století, kdy rebelové skončili na protějším kopci naraženi na kůly, anebo zajímavosti hradní galerie s obrazy tamních pánů. „Podívejte se na ruce Edmunda Zichyho. Na levé ruce má namalovaných šest prstů, kdežto na pravé čtyři. Malíř tím říká, že při braní měl šest prstů, ale při dávání jen čtyři. Byl totiž velice lakotný,“ podotkl Mirek. Pod Oravským hradem se dá podniknout zhruba hodinová vyjížďka na vorech neboli pltích po řece Oravě. Historie jako taková je stále živou součástí tohoto kusu Slovenska. Oblíbené jsou skanzeny, kde bývají akce jako stavění máje, ukázka slovenské svatby a další. Archeoskanzen Havránok je opevněným sídlištěm Keltů, Muzeum oravskej dediny v Zuberci zase například organizuje Turzovské slavnosti na Oravském hradě.

Úvraťová železnice šplhající po prudkých svazích je atrakcí Muzea kysucké dědiny ve Vychylovce. Dráha sloužila od zhruba 20. let 20. století ke svozu dřeva z prudkých kopců. Unikátní je systém, kterým projektant řešil převýšení 218 metrů při překonávání sedla Beskyd, a proto jsou také trati národní památkou.

Železniční trať je také nedílnou částí skanzenu v Pribylině. Ten je zajímavý třeba tím, že v něm nejsou jen obydlí chudších vrstev obyvatelstva, ale i nižší šlechty.

Kdo má raději pohodlí a opečovávání, může si vybrat z nabídky hned několika termálních koupališť Žilinského kraje. Relax tam může být ale i hodně adrenalinovou záležitostí. Stále více atrakcí má například maxikoupaliště Tatralandia u Liptovského Mikuláše. „Letošní novinkou je obrovská vodní raftovací U-rampa,“ uvedl marketingový manažer Tatralandie Miroslav Parobek. Ne právě obvyklé je i 5D kino, kde jsou pro větší iluzi reality přidané efekty jako například vítr.

Některé atrakce se teprve historickými artefakty stanou. Patří mezi ně Slovenský orloj ve Staré Bystrici anebo Slovenský Betlehem v Rajecké Lesné.

Samotná Žilina pak nabízí muzeum a galerii, sympatickou pěší zónu, kde lze ve stánku koupit halušky a pak se vydat na procházku na dvě nad sebou umístěná náměstí.

Kamenné koule jsou zdrojem pověr

Milošová-Megoňky – Kamenné koule jakoby vystřelené z obřího děla mohou spatřit návštěvníci pískovcového lomu v Milošové-Megoňkách. Lokalita je na česko-slovenské hranici, takže ředitel Kysuckého múzea v Čadci Miloš Jesenský nevylučuje, že se mohou tyto útvary nacházet i na moravské straně kopce. Těžba v lomu skončila v 70. letech 20. století, lidé si však koulí všimli teprve před pár lety. „Mnoho těchto kamenů skončilo v zahrádkách. Rychle se totiž objevila lidová tradice, že posezení na takové kouli zajistí ženě plodnost,“ upozornil Jesenský. Zatímco geologové se podle něj omezují na suché konstatování o sice raritní, ale ve světě už popsané kulovité odlučnosti pískovce, jiní v tom vidí důkazy mimozemských civilizací.

Nový orloj ve Staré Bystrici láká turisty

Stará Bystrica – Jak vylepšit nudně šedivé náměstí? A jak přilákat turisty? Tím si ještě donedávna lámali hlavu ve Staré Bystrici, obci s dvěma tisíci sedmi sty obyvatel na severu Žilinského kraje.

Nápad, který měli, jim popularitu rozhodně zajistil – na část kulturního domu obrácenou k rynku sv. Michala Archanděla vloni instalovali orloj. Ze tří stran sice zůstala budova nevýraznou krabicí, díky té přivrácené k náměstí ale opravdu mění trasu zájezdních autobusů. Dříve by turisté obec minuli, nyní se tam zastavují a obdivují se orloji, který je kromě kovového časoměru a astrolábu vyrobený z kamene a dřeva.

„Má představovat sochu Panny Marie Sedmibolestné. Pod jejím pláštěm jsou busty významných Slováků,“ ukazoval zástupce starosty Pavol Bartek bronzové plastiky, mezi kterými nechybí kníže Pribina, král Svatopluk či obrozenec Štúr.

Zároveň si zástupce starosty pochvaloval, že turisté se díky orloji, který odbíjí každou hodinu kromě nočních a který ukazuje sedm apoštolů, rádi ve vsi zastaví. „Samozřejmě jich teď jezdí více,“ pousmál se Bartek.

Ve stejném stylu, v jakém je vystavěný orloj, je na rynku postavena i radnice, zbojnická bašta s kavárnou a opravená škola. V obci dokonce kvůli zájmu lidí také zařídili ubytování pro turisty. „Ještě letos pro ně chystáme dvouapůlkilometrový turistický chodník vhodný i pro cyklisty a bruslaře,“ doplnil místostarosta.

Díky orloji a přílivu turistů také mají ve Staré Bystrici bankomat, což je v obcích takovéto velikosti výjimečné. Bance se to ale díky hostům odjinud vyplatí. „Pomáhali jsme jim také na oplátku s opravou budovy, kde sídlí,“ dodal Bartek.

Zvenku staré chalupy, uvnitř ale mají komfort civilizace

Ružomberok – Jako Šípková Růženka, která usnula v roce 1850 a spí dodnes. Tak se může nejen historikům, ale i návštěvníkům jevit osada Vlkolínec. Je sice součástí města Ružomberok, ale je posazená až vysoko v horách. To, že se neocitli v minulosti, připomínají návštěvníkům například auta parkující u domů. Osada je zapsaná mezi památky světového dědictví UNESCO. Dostala se tam díky své starobylé zachovalosti snoubící se s tím, že v ní na rozdíl od skanzenů žijí stálí obyvatelé.

Stavení je ve Vlkolínci padesátka. Většina je dřevěných s kamennými základy. Zděný je jen kostel a škola. Obydlených je deset domů. Je tam i několik privátů a jeden obchod.

„Stálé bydliště tady má jedenadvacet obyvatel. Bylo jich tu devětadvacet, ale v dubnu se odstěhovala jedna rodina dolů do města,“ podotkl projektový manažer Jozef Bašary s tím, že dvanáct dětí je školou povinných. Jeho manželka z Vlkolínce pochází, i oni tam mají stále chalupu. Protože má osada zůstat živoucím útvarem, jsou povolené úpravy vnitřních prostor chalup. „Máme zde vodovod, kanalizaci i elektřinu. Ta je vedená zemí, aby nerušila ráz krajiny,“ poznamenal Bašary.

O víkendech bývají v osadě prezentace lidových řemesel, jako je tkaní či drátování.

Podle Bašaryho si je rádi zkoušejí také návštěvníci Vlkolínce, kterých je několik desítek tisíc ročně. Nechybí ani řezbářská sympozia, kterých se zúčastnili například i umělci z Kroměříže.

Od pltníků pochází úsloví „Na sekeru nedáváme“

Horná Lehota, Oravský Podzámok – Trocha adrenalinu nemůže uškodit, zvláště když je bezpečný. Přesně to, alespoň podle dosavadních zkušeností provozovatele, platí o plavbě na vorech neboli pltích po řece Oravě. Dříve sloužily pro převoz jak samotného dřeva, tak i soli z polské Věličky, dnes se na nich vozí turisté. „Není potřeba se bát. Pltníci neumějí plavat – to aby zachraňovali plť, a tím pádem také sebe,“ uklidňoval dvanáctku naloděných turistů na začátku plavby provozovatel Ján Šárfy.

Sám odjel z Hornej Lehoty, kde plavba začínala, do Oravského Podzámku. Pětikilometrová plavba trvala zhruba padesát minut, během kterých se člověk dozví zajímavosti ze života pltníků a zároveň se nechá nést proudem a okukuje řeku i její okolí.

„Pltníci měli těžký život. Plavili se až do Černého moře, odkud se vraceli pěšky. Tam jim cesta trvala tři až čtyři týdny, zpět tři až čtyři měsíce,“ řekl v prvních minutách plavby háček Dušan Plávak.

Voraři museli kromě divoké vody zvládat i útoky zbojníků. Protože měli od vrchnosti povolenou jako zbraň pouze valašku, nebyl prý pro lupiče problém počkat si na nějakém ostrůvku, pltníka odstřelit bambitkou a zmocnit se zboží. Ještě lepší to pak pro lotry bylo při cestě zpět, kdy vorař nesl do své vesnice utržené peníze.

„Od pltníků také pochází rčení hospodských, že nedávají na sekeru,“ upozornil Plávak. Pltníci se totiž po cestě k moři nechali hostit v šencích s příslibem, že vše zaplatí při cestě zpět. Jako záruku ukazovali svou valašku, která byla podle odlišného zdobení pro každého voraře charakteristická. „Protože ale ne vždy se pltníci kvůli nástrahám z cest vraceli, hospodští přestali být ochotní jim dávat na dluh,“ podotkl průvodce.

Když však měl pltník za sebou několik cest, byl čím dál tím více vážený. Na důkaz, že zdolal nástrahy řeky i další protivenství, mohl si na klobouk přišít vždy jednu mušličku. „Kdo jich měl sedm, mohl se ženit,“ řekl Plávak. Sám měl sice mušliček plný klobouk, ale tolikrát ženatý prý není ani náhodou. Určitě ale minimálně tolikrát sjel pětikilometrový úsek z Hornej Lehoty k Oravskému Podzámku, kde jízda i povídání končí.