Ověřila si to i redaktorka Kroměřížského deníku, která absolvovala Železného hasiče v Pravčicích…

Jak profesionální, tak dobrovolní hasiči musejí mít dobrou fyzičku, aby měli dostatek síly zachraňovat lidské životy. Pro většinu to však není jen povolání, ale zároveň i koníček – a pro leckteré i jejich životní náplň.

Existují proto i různé závody a soutěže, ve kterých hasiči měří své síly v disciplínách simulace zásahové činnosti. Jedna taková se pořádá i v Prasklicích: a ačkoli se hasičskému sportu věnuje spíš mužská část populace, náročnost disciplín jsem si letos vyzkoušela na vlastní kůži i já.

Po dlouhém váhání se v šatně soukám do těžkých kalhot a bundy jednoho z hasičů, a odcházím se připravit k dráze. Je krásný letní den a proto okamžitě cítím, jak je mi ve výstroji obrovitánské horko – a to jsem ještě ani nevyběhla. Myslím ale, že tomu dopomáhá i nervozita.

„Pojď se pomalu připravit na start," dává mi pokyny organizátor. Po cestě ještě navlékám rukavice a jeden z hasičů mi upíná helmu. „Neboj, tady je dráha lehčí než na jiných soutěžích," uklidňuje mě.

V tom jsem si vzpomněla na na ostatní závodníky. Ano, ti opravdu dobře trénovaní zvládali trasu s přehledem, jiní však ani závod nemohli dokončit. A když už ho díky povzbuzování diváků přece jen zdolali, padali v cíli únavou… „Start!" Vyrážím k prvnímu úseku, beru do každé ruky dvacetikilový kanystr s vodou a snažím se je dostat kolem kuželu až na požadované místo.

Běžet se s nim ale nedá, jsou těžké a vykluzují mi z rukou. Nakonec je však na jejich místo pokládám. Přede mnou stojí obávaný druhý úsek: překonání dvoumetrové bariéry.

Naštěstí je možné použít žebřík, největší strach mám však ze seskakování. Při mé šikovnosti spadnu na zadek nebo si vyvrtnu kotník! Lezu na žebřík, ale jak teď na druhou stranu? Přehazuju nohu a chci si na vrch sednout.

„Ne, takhle ne. Obrať se a lehni si na břicho, pak už to půjde samo," radí mi hasič. Poslechla jsem a když se snažím přehoupnout se na druhou stranu bariéry, ruce už mě nahoře neudrží a prostě padám dolů. Dopadám ale na nohy a běžím dál. Z té nejvíc obávané překážky se pro mě stala nakonec jedna z nejlehčích.

Stojím před pneumatikou z Tatry, kterou musím pětkrát překlopit: to by snad nemusela být taková hrůza…

Suveréně strkám pod pneumatiku ruce a snažím se jí zvednout. Kdo by to byl řekl, že bude tak strašně těžká?! Kousek ji nakonec nadzvedávám tak, abych pod ni dostala nohu. To mi pomáhá, abych gumu pořádně podebrala, pořád ale zvednout nejde. „Zaber, chytni si to pořádně," slyším povzbuzování.

Nakonec se mi daří zvednout pneumatiku úplně a překlopit ji. Párada, mám dobrý pocit z toho, že se mi to povedlo, dochází mi ale, že mě to čeká ještě čtyřikrát. Podruhé už sice vím jak na to, potřetí ale cítím, že ruce mi začínají pekelně slábnout a přestávají mě poslouchat. Připadám si úplně bezmocná. Navíc je mi už opravdu velké horko a mám strašnou žízeň. Už nepomáhá ani povzbuzování, čtvrté překlopení už nezvládám, pokračuji proto dál a proskakuji několika pneumatikami jako to dělají vojáci.

Vylézt po žebříku na čtyřmetrovou věž už jsem před závodem zkoušela. Po předchozím úseku už mě ale neposlouchají ruce, proto mám trochu strach při výstupu, abych se udržela.

Nahoře mě čeká opět kanystr s vodou, tentokrát připevněný na laně. Mě čeká vytáhnout ho na věž. První dva přehmaty jsou dobré, začíná mi ale prokluzovat lano v rukavicích, které jsou mi navíc dost velké. Lano pod mýma oslabenýma rukama prokluzuje čím dál víc, proto se ho snažím různými způsoby obmotávat kolem ruky.

„Tak a už jenom kousek, teď se do toho pořádně opři, makej," slyším za sebou. Nakonec se mi daří kanystr vytáhnout i přehodit přes zábradlí a můžu dolů. „Hlavně opatrně, pořádně se drž. Pomalu!"

Podle ostatních soutěžících je přede mnou nejtěžší úsek závodu a to přesun osmdesátikilové figuríny. Ruce nejen že mě neposlouchají, ale začínají už i pěkně bolet. Připadá mi, že se asi v hasičském postroji brzo upeču. Obcházím figurínu zezadu, abych si ji mohla posadit, což se mi daří bez jakýchkoliv problémů.

„Tak a teď si ji chytni pod pažemi a spoj si na hrudi ruce," radí mi hasič. Po dlouhém snažení nasoukat ruce pod paže se mi je nakonec podařilo i spojit, figurínu jsem však ale nepřemístila dál než o metr.

„Zkus to ještě jednou!" Povzbuzování má opravdu něco do sebe. Daří se mi to znovu, ale zase ji nepřemístím o moc dál, navíc už jsem opravdu oslabená a proto mě váha figuríny převažuje na zem a padám na záda.

„Znovu si ji posaď a chyť si ji, jak budeš chtít." Zkouším ji tahat za ruku, ale moje zesláblé ruce ji pouští. Chytám ji jednou rukou pod paži a druhou za bradu. Posouvám ji maximálně o dva metry, potom už to ale vzdávám.

Ploužím se k poslední, vysvobozující disciplíně. Hážu na ramena pár hadic s připojenými proudnicemi a mířím si to s nimi pomalu do cíle. Nejsou sice vůbec těžké, nemám už ale sílu, abych ten kousek doběhla. Jsem za cílovou čarou, proto rychle odhazuju rukavice a rozepínám bundu, abych se trochu ochladila. „Super, na příští rok už natrénuješ a poběžíš i s desetikilovým dýchacím přístrojem na zádech," říká mi při rozepínání helmy hasič. Nakonec ale odcházím s dobrým pocitem: ovšem taky s bolestí celého těla, která mi vydržela ještě po celý další týden.