Ve stejnokroji České pošty ji lidé mohou potkávat den co den již 29. rokem.

„Počítám to podle volebních období,“ usmívá se, když přemýšlí, jak dlouho již nosí dopisy.

Lidé ji často vítají s otevřenou náručí a někdy i malou pozorností. „V zimě mi lidé nosí ochutnat zabíjačku. Když vypálí slivovičku, dostanu butylku. Máte kolem sebe lidi, kteří vás dokáží ocenit. Na Vánoce ve firmách dostáváte víno, svíčky. Z farmy vajíčka, krabičku zákusků z hodů či svatby, třešně, tři kila jarních brambor,“ vyjmenovává Rybenská. Jednou si dokonce odvážela bažanta.

Na telefonu i ve svém volnu

„Měla jsem se po mateřské dovolené vrátit zpět do společnosti Loana, ale ta už moc nejela. Slovo dalo slovo a já místo toho nastoupila jako pošťačka,“ vzpomíná na začátky Jiřina Rybenská.

Zhruba 23 let objíždí místní části Kroměříže a okolní obce. „S kolegyní mám nyní na starost rajón Lutopecny, Měrůtky, Hradisko, Postoupky, v Kroměříži ještě Strrž, Kojetínskou ulici, satelitní část města na Barbořině v Kroměříži,“ vyjmenovává Rybenská, která již zažila spoustu bizarních a úsměvných situací.

„Jednou jsem dokonce chytala splašené koně,“ usmívá se milá pošťačka. Se zvířaty celkově neměla nikdy problém. Vyvrací i mýty o tom, že psi nemají rádi pošťáky.

„Se psem jsem si vždy dokázala poradit. Mám je ráda. Dokonce se nám stalo, že i jeden naskočil do auta,“ vypráví Rybenská. Právě svým vřelým přístupem si získala přízeň lidí.

„Sice se někdo přistěhuje a někdo odstěhuje, ale za ty roky už se s mnohými dobře známe. A není ojedinělé, že si tykáme,“ přiznává Rybanská.

„Jsem na telefonu, i když mám dovolenou,“ směje se Jiřina Rybenská, když prochází s poštou Hradisko.

Zrádné telegramy

Poštovní doručovatel musí svou práci zvládat za každého počasí. Ať je venku hezky nebo se tam, jak se říká, žení všichni čerti, vždy vyráží na svou cestu.

„Ze začátku je to nepříjemné. Zkoušíte. Jestli je lepší do deště pláštěnka nebo deštník. Jaké boty si vzít, jaký kabát. Raději mám jemný sníh než déšť,“ svěřuje se Jiřina Rybenská.

„Dokonce mi někteří půjčí deštník s tím, že jim ho vrátím, až přijdu příště,“ je ráda za přívětivé přijetí lidí. Na vrtochy počasí si tak nestěžuje. O to víc ji mrzí, že ne vždy přináší jen dobré zprávy.

„Dřív se nosily telegramy. Jednou jsem musela říct pánovi, že mu umřela manželka,“ smutní nad těžkým okamžikem pošťačka.

„Balíčky z Číny nosíme hodně. Někomu jde i pět balíčků denně. Teď v době koronaviru počet přes poštu poslaných balíčků celkově vzrostl.“