Pačlavice 

Poprvé byly Pačlavice jmenovány městečkem v roce 1523, staly se jím opravdu však až o několik let později. Archeologické nálezy svědčí o tom, že celé okolí Pačlavic bylo osídleno ve všech obdobích předhistorického vývoje. Artefakty si lze prohlédnout v Muzeu Kroměřížska, ale i v Moravském muzeu v Brně.
Prvním majitelem pačlavické osady byl Pačeslav. Lze se tak domnívat, že jméno získala po něm. První písemná zmínka o tehdejší vsi Pačlavice pochází z roku 1131, kdy vládl kníže Soběslav I. V tom samém roce jeho následovník, král Vladislav II. propůjčuje panství pačlavské Gervasovi. Po jeho smrti se vrací opět do jeho rukou, ten je však znovu daroval, tentokrát johanitskému špitálu v Praze. Do světských rukou se pak dostávají až v druhé polovině 13. století za dob krále Václava II., kdy k Pačlavicím náležely i Dětkovice, Lhota a Pornice.

V roce 1288 se v písemnostech objevují zmínky o Sulislavovi z Pačlavic. Až do roku 1492 panství často střídalo majitele, kdy to bývaly až dva vladycké rody za jeden rok. Kromě Sulislavových potomků se historické prameny zmiňují o Ješutovi Kenešovi, který koupil v roce 1355 pačlavskou tvrz, poplužní dvůr, lán, krčmu a dva podsedky.

Z roku 1358 pochází zmínka o Bohušovi i Liborovi z Pačlavic. V roce 1365 měl pačlavský dvůr 4 podsedky, 2 rybníky, mlýn, lesy. Jejich majiteli byli právě jmenovaní bratři. Ještě téhož roku však panství prodali panu Ortvínovi z Pornic. Z jeho rukou se pak dostává do vlastnictví Svatuchy z Pačlavic, v roce 1373 Mladotě z Pačlavic a roku 1374 Vojslavovi z Křižanova a jeho synu Filipovi, který však držel pouze jednu část Pačlavic do roku 1420. Tu druhou držel ve vlastnictví vladycký rod z Víckova, bylo to přibližně v době asi od roku 1392 až 1492. A sice Filip Stříž z Víckova a syn Hartleb z Pačlavic.

Za vlády krále Vladislava II., po husitských bouřích v letech 1492 až 1522, celé panství skupuje Mikuláš Sedlar z Hofu. Po něj přebírá panství v roce 1566 Václav Sedlar z Hofu, jehož rod se stal posledním z vladyckých rodů českých. V roce 1523 byly poprvé Pačlavice jmenovány městečkem. Skutečně se jím však staly až roku 1538, kdy pro ně císař Ferdinand I. vydal v Praze listinu, kterou jim povolil konat jednou týdně trh a dvakrát do roka výroční trhy. Velké ztráty Pačlavice utrpěly za třicetileté války. V červnu 1643 je vyplenila a vypálila švédská vojska. Posléze v 17. století byla dominanta městečka, původní tvrz, přestavěna na zámek. Jeho poslední majitelé Arenbergové ho roku 1841 prodali vídeňské kongregaci sester Vincentek, které v něm hospodařily déle než sto let. V současné době v zámku sídlí sociální služby. Umístěny jsou zde osoby se zdravotním postižením a domov pro seniory.

Zemědělský výzkumný ústav Kroměříž 

Ústav byl založen v roce 1951. Pro jeho umístění byla vybrána Kroměříž, srdce úrodné Hané. Nadšený kolektiv začal s výzkumem zemědělských plodin v části budovy bývalého (a současného) kláštera na Koperníkově ulici. Pamětníci uváděli, že k uchovávání vzorků chorob na rostlinách tam sloužila márnice. V roce 1956 došlo ke specializaci na obiloviny, ústav dostal název Výzkumný ústav obilnářský a začátkem 60. let pro něj byla postavena nová budova na Havlíčkově ulici. Stěhování proběhlo v listopadu 1964 a ústav zde sídlí dodnes.

Do roku 1976 pracoval ústav střídavě pod ministerstvem zemědělství a Československou akademií zemědělských věd a několikrát změnil název. V letech 1976-1990 byly jeho součástí všechny šlechtitelské stanice v ČR, které šlechtily obiloviny. Také v ústavu samotném bylo vyšlechtěno několik kvalitních odrůd ječmene a pšenice. Postupně byla zřízena mikrosladovna, kde se zkoumala vhodnost nových odrůd ječmene k výrobě piva, pokusná mlýnice k mletí pšenice na mouku a další zařízení nezbytná pro výzkum. Nejen v laboratořích, ale i na pokusných polích vznikalo množství nových poznatků jak z oblasti agrotechniky (pěstování) obilovin, tak i jejich ochrany proti plevelům, chorobám a škůdcům. Nové poznatky byly neprodleně poskytovány zemědělským podnikům.

Úspěšná mezinárodní spolupráce probíhala zejména mezi tzv. východními zeměmi, výjimkou byly roky 1967-1969, kdy došlo k dočasnému oživení spolupráce také s výzkumnými pracovišti na západ od našich hranic. Dokládají to cestovní zprávy ze zahraničních služebních cest uložené dodnes
v knihovně ústavu, stejně jako všechny další výsledky zemědělského výzkumu.