Historie Osíčka v sobě nese dějiny hned dvou obcí
Historie obce Osíčko nezahrnuje dějiny jedné obce, nýbrž hned dvou. Totiž jak lidé, tak i osudy obcí Osíčka a Příkaz byly tak spjaté, že se v roce 1951 sloučily v jednu obec nesoucí název Osíčko. Rozkládá se v oblasti Hostýnských vrchů v údolí pod vrcholem Kelčského Javorníku. Přírodní bohatství rozsáhlých lesů po staletí obyvatelům oblasti přinášelo četné pracovní příležitosti. Kácení, svoz dříví a jeho zpracování patřily k hlavním robotním povinnostem zdejšího lidu. Vždyť dříví z těchto lesů se vozilo na stavby do širokého okolí a snad také až do Hamburku na stavbu lodí.

Vznik obcí bývá spjat už s osidlováním této oblasti ve 13. století. Ve 14. století tudy vedla důležitá cesta, která spojovala Bystřici pod Hostýnem a Valašské Meziříčí. V této době se také začínají objevovat první písemné zmínky o obou obcích. První z nich se vztahuje k obci Příkazy, a to v souvislosti s hradem Šaumburkem v roce 1309. Dále pak v roce 1349 se dovídáme o Mikešovi z Příkaz, jenž byl majitelem stejnojmenné vsi, kterou v roce 1360 prodal Zdeňkovi
z Domaželic. Jméno pánů z Příkaz nacházíme i na řadě dalších dokumentů z pozdější doby, kdy například v roce 1447 se připomíná jméno Jana Mrlína z Příkaz. Důležitá pak byla kupní smlouva mezi Václavem z Příkaz a Kateřinou ze Žerotína, která jemu v roce 1466 prodala dědičně svou rychtu v Příkazech i s dvorem, rybníkem, sadem, lovem.

Do roku 1360 je datována první zmínka o Osíčku, kdy se o něm píše jako o „Novém Oseku“. V roce 1371 pak už je zaznamenán latinsky psaný název "Osschezska“ a v průběhu 15. století se lze setkat s názvem „Osečko“ (1403) i „Osecko“ (1499). Obě první zmínky se však týkají velmi důležité události v dějinách obce, neboť ji a sousední Příkazy nejdříve koupil a vzápětí prodal olomoucké kapitule Zdeněk z Domaželic, a to v roce 1360. V roce 1371 pak vdova po něm Magdaléna prodala Kuníkovi z Drahotouše svůj podíl ze mlýna a lesů v Osíčku. Obce si žily poklidným, docela soběstačným způsobem. Chovalo se zde velké množství dobytka, především koní, skotu, prasat i ovcí. Také se hojně pěstoval len a konopí, z nichž se zpracovávala látka na oděv. Od roku 1883 se začala na zdejších polích sázet i cukrovka, především však pro cukrovar v Hulíně. Poklidný způsob života místních obyvatel se výrazně začal měnit s rozvojem železnice. Najednou pro ně byl okolní svět na dosah ruky a jiný způsob života rychle pronikal i do života obce.

Za doby Ferdinanda Geisslema se malé Hoštice staly terčem moravských i evropských hospodářů
Hoštice patří k nejstarším moravským osadám. Zmiňované jsou už ve známé listině olomouckého biskupa Jindřicha Zídka z roku 1141. Vždy byly samostatným statkem, jeho držitelé se však často střídali. Mezi první významné šlechtické rody patřili vladykové z Hoštic a páni z Kravař v předbělohorském
období, pak rody ze Zástřizl a z Háje. Poté se zde udrželi pouze rytíři z Hrádku, za jejichž působení je zde zmiňovaná tvrz. Ta však vznikla nejspíš už dávno před rokem 1480, patrně v době česko-uherských válek zpustla a teprve později došlo k její obnově.

Časté střídání majitelů se ustálilo až ve druhé polovině 17. století. Totiž v roce 1685 koupil statek od barona Mořice Ledenického z Ledenic rytíř Jiří Protivec Jan Žalkovský z Žalkovic, v jehož rodě se nabytý majetek udržel až do roku 1766. A právě v tomto období zde propuká výraznější stavební ruch. Na
místě zpustlé či Švédy zpustošené tvrze vyrostl už snad za doby Mořice Ledenického, nejpozději za prvních Žalkovských, jednopatrový barokní zámek. Žalkovští jej později přebudovali na reprezentativní sídlo ve vrcholně barokním slohu. Také kostel svatého Jiljí byl v Hošticích vybudován nejpozději Žalkovskými, svědčí o tom původní fresková výzdoba lodní klenby, jejíž součástí je jejich rodový erb.

Roku 1766 František Zikmund Žalkovský z Žalkovic Hoštice prodává baronce Eleonoře Petřvaldské. Od ní je v roce 1779 získal baron Jan Jiří Geisslem. Po jeho smrti je zdědil syn Ferdinand Geisslem, který byl vynikajícím hospodářem a podnikatelem. V celé monarchii se stal vzorem vrchnostenského hospodaření. Zabýval se šlechtěním ovcí, kdy jeho vlna se řadila mezi nejkvalitnější a nejdražší na celé Moravě. Vzorové bylo také jeho pěstování jetele a ovocnářství. Díky němu se jinak malé Hoštice na přelomu 18. a 19. století staly vyhledávané nejen moravskými, ale i evropskými hospodáři. Po baronech z Geisllemu statek převzali v roce 1820 baroni Türkheim, kteří po krátké době, už v roce 1875, jej prodali hraběti Adolfu Dubskému. Z jeho doby pochází poslední stavební úpravy zámecké budovy. Tehdy zde také pobývala a tvořila známá spisovatelka Marie Ebner-Eschenbachová, rozená Dubská.