Na první ročník festivalu si Kamil Mezihorák vzpomíná tak živě, jako by to bylo včera.

„V roce 1992 jsem byl ještě jako voják základní vojenské služby v Olomouci u vzniku festivalu. Tehdy jsme hráli koncerty v Podzámecké zahradě. Bylo nás asi sedm kapel. Z Polska, Maďarska a dalších států,“ pátrá v paměti podplukovník.

Ačkoliv si nevzpomíná na všechny státy, které do Kroměříže během dalších ročníků vyslaly své orchestry, některé mu v paměti utkvěly.

„Zajímavý byl například orchestr z Turecka. To byla úplně jiná melodie než na které jsme zvyklí,“ říká Mezihorák a v ruce svírá dirigentskou hůlku. Pod jeho taktovkou mají za chvíli vystoupit všechny soubory přítomné na tomto ročníku festivalu.

„Festival je unikátní. V loňském roce pršelo a lidé přesto přišli. Seděli pod deštníkem až do konce celého programu. Mají můj velký obdiv. A přitom jsou to lidé z celé republiky,“ chválí věhlas festivalu. „Vojenské hudby mají zcela jinou dynamiku. Představují kulturu daného státu,“ dodává.

Jak se nacvičují skladby, které společně prezentují hudební tělesa čítající desítky členů? A navíc každé pochází z jiného koutu světa.

Je to prostější než si myslíte. Po společné dohodě dostanou jednotlivé země noty a nacvičují každý sám za sebe. Pak už stačí jen jedna generální zkouška ráno před vystoupením.

Takže si skladbu, ve které účinkuje třeba stovka hudebníků, společně všichni přehrajete jen jednou?

Ano. Jsou to všechno naprostí profesionálové. A díky tomu vše klape. Bez ohledu na to, kolik orchestrů se do toho zapojí.

Nosíte uniformy. Kolik je v každém z vás vojáka a kolik hudebníka?

To se těžko určuje. Každý den na cvičiště s puškou samozřejmě nechodíme. Ale správně jste podotknul, že nosíme uniformy a jsme v první řadě vojáci. Svou povinnost si musíme splnit. Střílet umí každý z nás. Do zkušebny chodíme každý den, na střelnici mimo termíny vystoupení. A hlavně, když je na nich volno. Prostě odstřílet si a nashledanou příště.

Vojenské hudby už dávno neplní funkci, že by doprovázely armády do války. Nejsou tedy přežitkem?

Vojenské orchestry jsou tradicí. Vítají státníky a vyjadřují jim tím jistou úctu. Zároveň jsou jistým druhem společenského života. Dříve zastupovaly kulturní život ve městě a obci. Po odpoledních hrál soubor na náměstích pro měšťany, rodiny, chudinu. V dobách za Rakouska Uherska nebyl rozhlas. Lidé se k hudebním vystoupením jinaknež prostřednictvím vojenské hudby prakticky nedostali. Zvlášť, když byli chudí. Vojenský orchestr nikdy nebyl pouze doprovodem pro armádu. V roce 1918 chodil orchestr po dědinách a hrál hymnu, aby lidé vůbec věděli, jak zní.