Metody komunistických vyšetřovatelů v 5O. letech byly kruté. Bití a mučení vězňů bylo na denním pořádku. A nevyhnulo se ani Vlastě Černé.

„Byla jsem zavřená tři měsíce ve vyšetřovací vazbě. Jednalo se o celu v suterénu. Připomínala sklepní kóji. Uvnitř nebylo nic než pryčna a kýbl, kam se chodilo na záchod,“ vzpomíná Vlasta Černá.

„Příběhy o mučících technikách, jako jsou elektrické boty, jsou všechny pravdivé. A všechny se děly právě v Uherském Hradišti,“ říká. Dodnes jí v paměti zůstaly vryté hrůzné okamžiky.

„Viděla jsem, jak dva estébáci (příslušníci Státní bezpečnosti, StB pozn. redakce) surově bijí asi pětačtyřicetiletého muže. Byli zuřiví, nepřestávali. Když muž upadl do bezvědomí a spadl ze židle a zůstal ležet, vzali vyšetřovatelé kýbl s vodou a polévali ho, aby se probral,“ popisuje surovost komunistických výslechů Vlasta Černá.

Tři měsíce ve stejném prádle

Pro Vlastu Černou, tehdy mladou dívenku, však prý byla nejtěžší samota.

„Nemůžete se vykoupat, tři měsíce máte na sobě stejné prádlo a šaty, ve kterých vás zavřeli. K šílenství vás navíc dohání nedostatek jakéhokoliv kontaktu. Dohromady jsem tak sama se sebou strávila deset měsíců. Byla to strašná frustrace. Když mi vlétla do cely moucha, toužila jsem ji chytit a pohladit si ji,“ derou se Vlastě Černé při vyprávění i po letech od krutého vězení slzy do očí.

„Na vězeňský dvůr mě pustili až po roce vězení. Když jsem se nadechla čerstvého vzduchu, úplně se mi zatočila hlava,“ vzpomíná.

Pod přímou palbou

Proč se mladá dívka dostala do rozepře s totalitním režimem?

„Pomáhala jsem knězi na útěku. Byl zatčen a obviněn z velezrady, ale podařilo se mu utéct. Půl roku jsem mu pomáhala hledat úkryty. Pak jsme dostali avízo, že jsou nám estébáci na stopě. Nezbývalo, než se pokusit dostat do ciziny,“ popisuje Vlasta Černá. Sešli se s mužem, který jim měl zajistit bezpečný přechod hranic. Podle všech doporučení byl sázkou na jistotu. Opak byl ale pravdou. Jak se později Vlasta Černá dozvěděla, převaděč byl nastrčený příslušník StB a zavedl je do pasti.

„Najednou se ozvaly výstřely a nebe ozářily světlice. Stihla jsem uskočit do křoví. Kněze a ještě jednoho studenta, který s námi přecházel, zatkli a nasadili jim pouta. Byla jsem vyděšená, vůbec jsem netušila, kde jsem. Navíc policajti věděli, že jsme byli tři,“ vypráví Vlasta Černá. Rozhodla se raději vystoupit z křoví ven.

„Ozvala se další série výstřelů. Když tak nad tím zpětně přemýšlím, musel nade mnou stát celý regiment andělů strážných. Divím se, že mě nezastřelili,“ kroutí hlavou nyní už šestaosmdesátiletá seniorka.

Titul i díky akci Z

V březnu 1952 se konal soud. Vlasta Černá byla s ohledem na její mládí odsouzena k jednomu roku vězení. V té době však měla již většinu trestu za sebou, a tak ji za čtrnáct dní propustili na svobodu. Dobu strávenou za mřížemi jí nikdo nevrátí, ale život jí prý později vše vynahradil.

„Po návratu z vězení jsem pracovala u frézy v továrně na šicí stroje. Později jsem onemocněla a musela jsem z fabriky odejít. Pracovala jsem poté jako ošetřovatelka v psychiatrické léčebně. Nakonec jsem i odmaturovala a úspěšně dokončila studium na vysoké škole. Komunisté mi studium povolili. Měla jsem tři děti a pomáhala jsem při akci Z. Začlenila jsem se tak podle nich do socialistické společnosti a mohla jsem studovat,“ vysvětluje Černá. Diplom získala v oboru klinické psychologie. Tuto práci zastávala i v roce 1989, kdy se konečně dočkala pádu totalitního režimu…ková příkoří.