Dnes šestadvacetiletá Michaela Novotná z Kroměříže vzpomíná na povodně v roce 1997. Z tábora už se najednou neměla kam vrátit

Když se Michaela chystala na tábor, netušila ještě, že si kufry z domu na Štítného ulici balí napořád a byt už nikdy neuvidí v obyvatelném sta­vu.

„Odjížděli jsme hned po vysvědčení a vrátili se druhý týden v červenci, tedy v době, kdy voda kulminovala," vzpomíná dnes šestadvacetile­tá žena.

Bydlela tehdy s rodiči a bratrem u mateřské školky, tedy v ulici, která patřila také k zatopeným. Protože odjela na prázdniny, nezažila úplný začátek povodní, tedy třeba auta vyzývající obyvatele, ať se začnou připravovat na evakuaci.

„První zmínky o velké vodě jsme zaznamenali až při návratu, když jsme zastavili na benzínce a viděli, co se děje. Tehdy jsme ale nečekali, že by se povodně mohli týkat také nás,"říká.

Zájezd, který pořádala základní škola Zámoraví tedy museli vyložit jinde, než před školou, která byla v té době také zatopená.

„Když jsme přijeli do Kroměříže naši mě vyzvedli U Sýpek a hned odvezli do Vážan, kde tehdy provozovali restauraci a měli jsme tam v patře byt," líčí Michaela. Hned se začala zajímat, co se děje a proč se nemůžou vrátit domů.

„Nevěřila jsem, že se nedostanu do bytu. Jeli jsme se proto dívat na situaci k řece Moravě. Nechali jsme auto na parkovišti, kde je nyní obchod a šli se podívat na tu naši ulici alespoň přes vodu," popisuje dále.

Podle ní bylo paradoxní, že ulice Švabinského, která je souběžně s řekou, nebyla zalita vodou.

„Ve sklepech ji lidé samozřejmě měli, ale chodníky byly suché. Na březích byly naskládány pytle s pískem a směrem do města bylo hodně lidí: jednak chtěli vidět, jak vysoko je voda, jednak tam dobrovolníci plnili pytle s pískem. Bylo tam hodně cítit napětí a nervozita, prostě strach," vybavuje si.

Lávka přes řeku už byla tehdy zavřená a město nechalo uřezat zábradlí, aby se uvolnila cesta silnému proudu vody, který s sebou nesl spoustu věci.

„Vím, že se mluvilo i o tom, že by tu lávku měli odstřelit, že tam byly velké nánosy bláta a stromů, aby potom nepoškodil železniční most. To se naštěstí nestalo, protože voda začala potom opadat," dodává žena.

Do jejich bytu se jako první dostal její otec, který tam něco zapomněl, a tak se domluvil s vojáky a ti ho dovezli na obojživelném voze.

„My s mamkou jsme byli na druhém břehu a čekali na něj. Zpátky se vracel na kole a my ho potkaly na Kotojedské ulici. Byl úplně promočený a špinavý. Mamka mu dala auto, ať se jede převléct a osprchovat a sama dojela na kole," přidává Novotná další vzpomínku.

Tatínek jí pak v autě řekl, že v bytě je vody po kolena a jak to tam vypadá.

„Byl z toho strašně smutný, řekl mi, že nejvíc ho zasáhlo, když otevřel dveře a připlula mu vstříc jeho kytara. To byl asi takový nejemotivnější zážitek, když všude byla voda a na hladině jen ta španělka," zesmutní při vzpomínkách Michaela.

Poté, co voda opadla, nastala prý nejtěžší práce.

„Po pár dnech jsme už suchou nohou došli k domu. Voda se ale pořád držela v prohlubni na bývalém hřišti. Do bytu jsme dostali, ale do sklepa ještě ne. Na nábytku byla vidět ryska, kde voda končila, asi ve výšce 50 centimetrů. Všude bylo bláto, zvlněné parkety a nepořádek. Museli jsme počkat až přijdou lidé z pojišťovny, všechno vyfotí a pak jsme mohli začít vyklízet," líčí Michaela.

Po zaevidování všech škod, které podle ní netrvalo nijak dlouho, začali vyhazovat nepoužitelné věci do přistavených kontejnerů.

„Něco jsme zachránili, protože mamka byla prozíravá a než odešli, stihla dát něco do horních pater nábytku, takže jsme nepřišli úplně o všechno. Taťka sice nevěřil, že se voda do bytu dostane, ale bohužel se mýlil," dodává Míša.

Vyklízení a stěhování věcí trvalo zhruba do konce prázdnin.

„Rodiče udělali, vše co se dalo, abychom s bráchou měli zázemí, než půjdeme znova do školy. Všechno se začalo postupně opravovat a dokupovat. Vím, že když bylo září, tak už jsem měla pořízený nový pokojíček," popisuje Michaela. Podle ní se rodiče se chtěli vrátit na Zámoraví, ale bohužel se nedomluvili s majiteli domu.

„Do bytu jsme se už nevrátili, protože jsme ho měli v pronájmu. Už nevím, jak jsme to měli se smlouvou. Ale majitelé neměli velký zájem se domluvit na opravách, naši zase nechtěli investovat peníze do cizího. Tak jsme nakonec zůstali ve Vážanech a opravili si byt v druhém patře domu taťkových rodičů," upřesňuje Míša.

Zdůraznila ještě, že v době povodní jim hodně pomohla rodina a přátelé.

„Co si pamatuju, tak jsme příliš nevyužívali pomoci cizích lidí. Opírali jsme se spíše o rodinu. Ta nás držela hlavně po psychické a také morální stránce," uzavírá vyprávění Michaela.

JANA PŘIKRYLOVÁ