První koledníci vyráželi na mrskut už okolo deváté ráno. Někteří z nich se přitom nenechali omezit ani vzdáleností: během rána a dopoledne tak není výjimkou, že jsem jako řidič za volantem potkala hned několik cyklistů s tatarem trčícím z batohu. Někteří koledníci s pomlázkou ovšem zase jen vyskočili z auta před dveřmi známých a za chvíli jedou o dům dál.

A způsob dopravy není jediným rozdílem mezi Velikonocemi dnes a třeba před půl stoletím. Skupinky koledníků se totiž pohybují strategicky jen ke dveřím, kde jim jistojistě otevřou, nikoli dům od domu, jak by se na vsi dalo očekávat.

Přestože ráno bylo spíše chladno, dopolední počasí by se dalo označit za téměř ideální: přesně takové, aby mrskači nezmrzli, ale zároveň aby jim slivovice nestoupala rychle do hlavy.

Okolo desáté hodiny už brázdí obec několik desítek koledníků a velikonoční veselí je znát na každém rohu. Lidem dokonce nevadí pustit si novináře až do kuchyně – a tak se dostávám přímo do centra dění.

Strýc nejdříve vymrská nejmladší dcerku, poté babičku a nakonec maminku. Na oplátku dostane růžovou pentli na tatar i malované vajíčko, k pobavení všech přihlížejících mu však malá slečna nezištně podává sice krásné, ale vyfouknuté. „Slivovičku, nebo ballantinku?“ spěchá do kuchyně s lahví v ruce ještě pán domu.

Pozvání k přípitku odmítám a mizím zpátky pozorovat koledníky do kvasických ulic: a odjíždím s milým pocitem toho, že nejen Vánoce, ale i Velikonoce lidi přece jen spojují.