Toto zařízení funguje od roku 1994 a je určeno pouze mužům. „Lidí bez domova žije ve Zlíně zhruba padesát a žen je jen minimum, snad dvě či tři,“ vysvětlovala předsedkyně výkonné rady zlínského ČČK Anna Vařáková.

Za dlouhá léta se v azylovém domě vystřídaly stovky klientů z různých rodin, komunit a koutů světa. „Může to potkat každého,“ zdůraznila Vařáková.
Pro některé je ubytovna opravdu posledním útočištěm, deset lidí už v ní zastihl konec života. „Nejtragičtější je, když pak slyšíme, že kremace proběhla bez obřadu, že ani na té úplně poslední cestě s nimi jejich rodiny nebyly,“ dodala předsedkyně.

Klienti čtrnáctilůžkového zařízení s kuchyňkou, sprchou či televizí ovšem musí dodržovat přísný řád a platit si pobyt, za jednu noc sedmdesát korun. „Bezplatně však mají k dispozici čisté šaty, poradenské služby, dochází sem i právník. Pomáháme jim také hledat zaměstnání či vyřídit doklady, sociální dávky a důchod, které málokdy mají, když sem přijdou,“ sdělila tamní sociální pracovnice Silvie Babčáková.

Příspěvky od obyvatel domu spíše připravují muže na návrat do společnosti a k povinnostem. Pokrývají jen velmi malou část provozních nákladů. Zařízení doposud financoval magistrát, v roce 2005 ale přišla více než třímilionová dotace z evropského fondu SROP, na které se deseti procenty podílel také Zlínský kraj a ministerstvo pro místní rozvoj. „Ušetříme tak miliony městu,“ pousmála se Vařáková.

I díky těmto penězům může fungovat další bezplatná a životně důležitá služba ČČK Zlín. Tou je nocležna, kde se mohou v zimě a vůbec v chladných měsících roku bezdomovci ohřát, umýt a v sedě přečkat noc.

Jak je to důležité, potvrzuje zlínská městská policie. „Letošní zima byla mírná, ale loni jsme zaznamenali dvě úmrtí lidí bez přístřeší. A stejné je to v podstatě každý rok, přestože je stále upozorňujeme na možnost jít do azylového domu,“ uvedla mluvčí strážníků Šárka Škubalová.