Není farář jako farář. Zářným příkladem je polský duchovní Zbiegniew Jan Czendlik. Ačkoliv pochází z Brenné v Polsku, jeho současným působištěm je Lanškroun. Zde je „zaměstnán“ jako děkan lanškrounský.

A v čem, kromě zaplněného kostela při mších, se tedy tak odlišuje? Působí v médiích, píše knihy pro širokou veřejnost, které slaví úspěch, pořádá hojně navštěvované besedy, v hospodě je jako doma, pochutná si na dobré whisky, miluje ženy, nemá rád zpovídání a tak by se dalo pokračovat.

Jednoduše řečeno, je pravým opakem vzorového kněze. Před jednou z besed, na kterou přijel Zbiegniew zvaný Zibi do Hulína, jsem měl tu možnost mu položit několik otázek.

Podle svých zkušeností, jsou lidé, kteří chodí na vaše besedy věřící?

Mám vyzkoušeno, že čtyři z pěti lidí na mých besedách mají k církvi a víře takový vlažnější vztah nebo jsou nepraktikující křesťané.

Byl jste tedy svatém Hostýně, který je nedaleko odsud?

Na Hostýně jsem asi nebyl.

Je to druhé nejnavštěvovanější poutní místo.

Já říkám, že jsem na Hostýně nebyl, protože si tím nejsem jistý. Někdy mi paměť v tomto trochu neslouží. Není se čemu divit. Všechna poutní místa jsou veskrze stejná. Bývají na kopečku, je tam velký kostel, kostely jsou uvnitř stejné, mají presbytář, svatostánek, nějakou věž, sochy. Takže možná jsem tam byl, ale jen si to nepamatuji.

Vaše kniha byla nejžádanější knihou v Knihovně Kroměřížska za rok 2018. Slaví úspěch napříč celou zemí?

Moc jste mě potěšil. Kniha Postel hospoda kostel byla vydaná v roce 2016 a teď máme rok 2019 a pořád je o ni zájem. Je to velký úspěch. A musím říct, že na ni nemám jediný špatný ohlas. Mým cílem bylo napsat knihu, která se bude na lidi usmívat. Moje první zkušenosti v médiích jsem sbíral v Českém rozhlase a paní redaktorka mi poradila, abych se do mikrofonu usmíval. Že sice můj úsměv nikdo neuvidí, ale je slyšet. A musím říct, že je to krásná rada do života, kterou se řídím. A chtěl jsem, aby tak vypadala i moje kniha.

Čím si, podle vás, získala tolik čtenářů kniha od zástupce církve – kněze?

Říkám si, že je skoro zázrak. Za prvé jsem totiž katolický farář, což v české společnosti moc nenosí. Za druhé, aby to bylo ještě horší, jsem Polák a Poláci nepatří zrovna mezi oblíbený národ Čechů. Zvláště v posledních dnech kvůli hovězímu masu. A přesto má ta kniha takový úspěch.

Těch knih se prodalo 80 tisíc. Když jsem byl jsem na fotbale – Realu Madrid s Juventusem Turin, kde je kapacita stadionu 80 tisíc diváků, tak jsem si konečně zhmotnil, kolik lidí má moji knihu. Podíval jsem se na zaplněné ochozy a představil si, že každý má mou knihu. Je to obrovský dav lidí. A pak jsou ještě tací, kteří si ji jen půjčili, aby si ji přečetli.

Když jste zmínil ono početné křesťanské zázemí tady na Moravě, musím poznamenat, že jsou i zde faráři, se kterými jsem mluvil a pociťují úbytek věřících. Vnímáte to tak i vy?

Já mám na to asi zkreslený pohled, protože kam přijedu na besedy, tam mám vyprodáno. V neděli v kostele mám taky vyprodáno. Frustrací, že bych neměl lidi, vůbec netrpím. Čím ale chcete vůbec poměřovat víru? Víra je něco intimního. Není to o počtu lidí v kostele, o času, který strávím při modlení v kostele a na pouti. Víra je něco, co v sobě člověk má. Je to složité. Musíme odlišovat dvě věci.

Blízké okresní město Kroměříž je bývalé „arcibiskupské“ město. Nyní se hodně diskutuje, které památky vrátit či nevrátit církvi. Jak tomu bylo po revoluci v Polsku?

Neorientuji se v tom. Pořád se to v Polsku má tak, že církev žije převážně z příspěvků věřících. Na tom církev stojí a padá. Tedy co do stránky finanční. Sbírky v Polsku jsou úplně jiné, než tady v Česku. Tady si lidé řeknou, že církev je placená státem, že je farář vlastně státní zaměstnanec. Vždy jsem si myslel, že jsem zaměstnancem božím a až tady jsem se dozvěděl, že jsem zaměstnancem státu, kulturní pracovník.

Do Čech přišel Czendlik (nar. 6. září 1964) v roce 1992.

„Zibi“ Czendlik vydal na podzim roku 2016 knihu Postel, hospoda, kostel, která v roce 2017 získala Magnesii Literu a několik dalších ocenění. Následně vydal knihu Uchem jehly (jedná se o přepisy stejnojmenného televizního pořadu). I přes spousty jiných činností stále pravidelně slouží mše v Lanškrounu. Spolupracoval s Českým rozhlasem, Českou televizí, pro Orlický deník psal v minulosti glosy s názvem Zbiegniewovy nesmysly.