O synově postižení ví Dagmar už od jeho narození.

„Matěj se narodil s poruchou hromadění mozkomíšního moku v levé komoře, která zapříčinila jeho mentální postižení. Lékaři mu proto zavedli hadičku na odvod mozkomíšního moku,“ popisuje Dagmar Božovská. Matěje navíc trápí epilepsie a jeho končetiny jsou ochrnuté.

Proto se Dagmar rozhodla, že se synem zůstane doma a bude o něj pečovat. V domácnosti zůstala patnáct let, dokud syn nevychodil speciální základní školu. Teprve poté nastoupila do zaměstnání.

„Nikdo si nedokáže představit, jaké to je, trávit celý den doma sama s dítětem. Dokud to nezažije na vlastní kůži. Ztrácíte přátele, nemáte kontakt s okolím, nemáte čas sama pro sebe,“ vysvětluje stinnou stránku péče o syna Dagmar.

Vlastní zkušenost ji vedla k tomu že se rozhodla založit klub Stonoška. Funguje jako denní centrum nebo dětem nabízí odpolední kroužky. Organizuje dokonce i týdenní zájezdy.

„Nejdříve podobný klub působil v Kroměříži. Pak ale jeho činnost upadla a nám chybělo místo, kde by se děti mohly setkávat se s kamarády a kde by se rodiny mohly navzájem podporovat. Když jste v kolektivu, přestanete svou situaci brát tak tragicky,“ vysvětluje Dagmar Božovská motivy, proč se s kolegyní Drahomírou Slezákovou rozhodly založit klub přímo v Bystřici pod Hostýnem.

Aby mohly postižené děti prožít něco podobného, co je pro zdravé děti samozřejmé, potřebují k tomu asistenty. Ti tvoří páteř celého klubu. A asistentkou se rozhodla stát i Matějova starší sestra Karolína.

„Když mi bylo šest let, mamka pořádala zájezd, kde chyběli asistenti. A tak jsem jela i já a u asistence jsem už zůstala. Velmi mě to naplňuje, na našich zájezdech si vždycky odpočinu a dobiju se energií,“ svěřuje se Karolína, která díky asistování poznala, že by v profesním životě chtěla být učitelkou.

Ne všechny děti ale chtějí být asistenty svých méně šťastných sourozenců.

„Záleží na tom, jak která rodina funguje. Některé děti s postižením ani nechtějí ,aby se o ně jejich sourozenec staral, a naopak do něj vkládají své naděje a ideály, které sami prožít nemohou. Když se totiž rodina smíří s postižením jednoho člena, pak může být zcela funkční,“ dodává Dagmar Božovská.