„Paradoxně může současný stav vyvolat i radost, že máme na sebe konečně čas. V dlouhodobějším horizontu to však přináší jistou míru frustrace,“ tvrdí klinická psycholožka Barbara Koláčková v rozhovoru pro Deník.

Lidé jsou celé dny doma. Ven chodí jen minimálně. Co to může udělat s lidským organismem?

Reakce může být různá. Někdo je netrpělivý, podrážděný, impulsivní, verbálně agresivní, někdo se naopak zatáhne sám do sebe, někdo začíná dělat věci, které obyčejně nedělá.

Je horší být v tuto chvíli sám, nebo s partnerem, respektive rodinou?

Velkou roli v tom hraje naše vývojová fáze. Pro adolescenta, který touží po kontaktech a mezilidských vztazích, je to jinak frustrující než pro člověka ve zralém věku či s rodinou. U člověka, který žije sám zase hraje roli jak dlouho žije sám, zda dobrovolně nebo je to po nedávném těžkém rozchodu, rozvodu či smrti životního partnera.

Dá se říct, která skupina obyvatelstva je nejohroženější?

Ti, kteří jsou nedobrovolně izolovaní. To znamená, že si ještě nezvykli na samotu. Ohrožený je ten, který je závislý na kontaktech s druhými lidmi. Bez rozdílu věku. Míra frustrace je u něj daleko vyšší.

Jak tedy samotu a karanténu zvládat?

Je nutné si na začátku uvědomit, co mohu ovlivnit a co ne. A pak se soustředit na to, co ovlivním.Jestli narůstá počet nemocných či zemřelých neovlivníme. Stejně tak neovlivníme, jak přistupují druzí k dodržování vládních nařízení. Já mohu ovlivnit to, jak k dodržování vládních nařízení přistupuji sám. Zda šiju roušky, nosím starším nákup, zda vypnu televizi, abych si odpočinul od zpráv o pandemii a podobně.

Můžete poradit, jak podpořit svého partnera, rodinu?

Já bych řekla, že je třeba začít sebou. Nejvíc pomohu druhým tím, že se budu starat sám o sebe. Jednoduše, pokud je matka v pořádku, je automaticky i dítě v pořádku. Aby byla matka v pořádku, musí být otec v pořádku. Není to o tom starat se nutně o druhé.

Může se naplnit některý ze dvou scénářů, že karanténa bude mít za následek babyboom nebo vyšší procento rozvodů?

Možné je všechno. Důležité je to, v jaké kondici se partnerský vztah nacházel před karanténou. Teď to bude onen prubířský kámen. Jestli se ti dva semknou nebo se naopak jejich cesty rozejdou. Ale nemyslím, že to zcela ovlivní karanténa. Rozkol vztahu nenastane kvůli dvěma měsícům izolace. Karanténa může být jen tou poslední kapkou, ale ne spouštěčem. A babyboom? Umím si představit, že je možné všechno, ale aby to byl nějaký statistický nárůst porodnosti, tomu nevěřím.

Jsou pod velkým psychickým tlakem jsou lidé v první linii. Jak jej mohou ventilovat, uvolnit se?

Opět je důležitá komunikace. Většinou nejsme na pracovišti sami. Tvoříme kolektiv. Musíme přijmout všechny emoce. Nestydět se za strach. Nepotlačovat jej. Ostatní jsou na tom zřejmě podobně. Neméně důležité je také ocenit sama sebe. A v neposlední řadě je účinný i smích.

PhDr. Barbara Koláčková, nar. 1973 je klinická psycholožka, dětská klinická psycholožka, psychoterapeutka. Vysokoškolské vzdělání získala nejprve na Univerzitě Palackého v Olomouci na pedagogické a filosofické fakultě. Pracovala jako středoškolská učitelka psychologie a školní psycholog.  Ve zdravotnické praxi se pohybuje od roku 2004, kdy nastoupila do Psychiatrické nemocnice v Kroměříži.  V roce 2009 byla jmenována soudní znalkyní.