„Už na škole jsem si pořád něco kreslil, všechno většinou ale skončilo v šuplíku. Po střední už jsem věděl, že bych chtěl být výtvarníkem. Na designéra jsem se prve nedostal, tak jsem zkusil pokračovat ve strojařině. Přihlášku jsem si podal znovu další rok, tentokrát na UTB ve Zlíně, kde stále studuji," vzpomíná Honza.

Věnuje se například grafice a designu, stále má však asi největší vztah k sochařině, které se přiučil u Bořka Zemana. Nejraději tvoří ze dřeva, rád pracuje ale i se sklem nebo kovem.

„Asi nejlépe se tesá do lípy, která má nejjemnější dřevo, naopak docela se nadřu třeba při práci s jasanovým dřevem. Sochařina mi přijde zajímavá v tom, že z kusu nějakého materiálu postupně vytváříte něco krásného," vysvětluje mladý umělec.

Nejvíc si ze své práce cení asi reliéfů, které ho baví hodně. Reliéf je totiž podle něj jeden z nejtěžších sochařských počinů, jedná se vlastně o pohrávání s plochou, jakýsi 3D obraz na ploše, ze které něco vystupuje. „Dělal jsem takto třeba několik portrétů, dokonce i celou čtyřčlennou rodinu, která má reliéf pověšený doma v mezipatře. Vytesat jej mi trvalo asi měsíc. Neříkám, že všechny moje reliéfy byly dokonalé, nejvíc si jich ale ze svých děl cením a nejvíc mě i baví," prozradil Honza.

Několik jeho soch skončilo i v krbu, jednalo se však většinou o taková díla, která měl dlouho doma na očích.

„Přestávala se mi postupně líbit. Nutilo mě to je předělávat, až skončila v kamnech. Proto je pro mě třeba lepší dostat zakázku a hned ji poslat dál," vysvětluje sochař z Kroměříže.

Jeho největším vzorem je asi italský barokní umělec Gian Lorenzo Bernini, který dotvořil Svatopeterské náměstí ve Vatikánu a jeho sochy se staly vzorem pro evropské barokní umělce. „Byl to jeden z nejlepších sochařů všech dob. Klasika už mě ale pomalinku začíná opouštět a začíná se mi hodně líbit modernější umění," přiznává Jan.

Základem veškerého výtvarna je podle něj samozřejmě kresba, u které nejčastěji volí dosti temné motivy. „Na co dělat veselé věci, když je svět tak zachmuřelý a tolik krásného tady zase není? Trochu vyvážit se to snažím barevností v grafice," říká Jan Polách. Jeho díla byla k vidění například na výstavách školy, na samostatnou si však zatím netroufá: i proto, že díla nemá pohromadě a také kvůli složitému shánění prostoru. Jedna z jeho dřevěných soch v podobě ozubených kol je ale k vidění například v Baťově vile. „Je to zároveň asi moje největší socha, má skoro dva metry," líčí.

A co plány do budoucna? Možná by si prý představoval založit s několika dalšími výtvarníky studio, umění se ale rozhodně vzdát nehodlá.