Co se vám vybaví, když se řekne červenec roku 1997?

Samozřejmě mi vytanou na mysli povodně. Jako místostarosta jsem měl v kompetenci sestavení havarijních plánů. Byl jsem v čele povodňové komise, protože tehdejší starosta inženýr Kroupa byl v zahraničí. Přesto, že telefonní spojení bylo problematické, asi dvakrát jsme spolu situaci konzultovali.

Jaké byly vaše první kroky, když jste se dozvěděl o tom, že by mohla přijít povodeň?

Svolali jsme povodňovou komisi. Ta vycházela právě z havarijního plánu města. Ten první den jsem se sešli dva radní, já a také vedoucí životního prostředí inženýr Pospíšil a ředitel správy majetku inženýr Tichý.

Věděli jste už o nějaké hrozbě?

Hrozilo nebezpečí evakuace. Domluvili jsme se na zřízení evakuačního centra, které jsme umístili v místní tělocvičně. Byla tam poskytována nejen zdravotnická služba, ale také bylo zajištěno stravování. Vařilo se v jídelně místní školy.

Byli jste nějak varováni, že by mohla povodeň přijít?

Varováni přímo ne. Pro mě takový první signál, že se něco děje, přišel v neděli večer. To mi totiž volal starosta Říkovic, že by potřeboval naše dobrovolné hasiče. Na náves se jim vylila říčka Moštěnka. Starosta se pokoušel hasičskými stříkačkami odčerpat vodu z dědiny. To už jsem zůstal přes noc na úřadě. V pondělí jsme s panem Pospíšilem objížděli terén, hlavně břehy Moravy, Malé Bečvy a Moštěnky.

Co se dělo když už jste věděli, že se blíží povodeň?

Snažili jsem se přesvědčit lidi, aby opustili své domovy a uchýlili se do bezpečí. Hlavně obyvatelé Plešovce, to brali na lehkou váhu. Všichni tvrdili, že tam voda nikdy nebyla, že město zbytečně plaší.

Potom to bohužel přišlo. Nikdo nečekal tolik vody. První noc přijela nákladní auta a dovezla několik lidí z Troubek, Zářičí i Plešovce. Celkem u nás spalo 159 lidí z okolí. Zůstali zde asi pět dní, poté šli buď ke známým nebo obec měla dva volné domky, tak je poskytla k využívání. Pak se vraceli domů, kde pracovali na odstraňování následků.

Jaký měla povodeň průběh?

Začala v úterý večer. Ve čtvrtek začala být situace ještě vážnější, voda ohrožovala místní podnik – Fatru. Byl jsem nucen i přes nepřízeň Okresní havarijní komise překopat tehdejší silnici první třídy, která vedla do Kyselovic. Valila se na nás voda z Přerova a tak jsem po poradě s bývalým agronomem Janem Míšou rozhodl, že odvedeme vodu právě tímto překopem. Tím byla voda odvedena částečně mimo město a fabrika tak během dvou dnů byla mimo ohrožení. Třetí den povodně dosáhla voda až na stadion ke koupališti. Problém byl, když se začal zaplavovat Technoplast. Voda byla hlavně v technických kanálech, kudy vedly kabely a potrubí.

Jak dlouho jste byli odříznutí od světa?

To trvalo asi pět dnů, kdy jsem se nemohli dostat do Kroměříže. Do Kojetína se chodilo po železniční trati.

Co vám z povodňových událostí zůstalo v paměti dodnes?

Určitě ta obrovská ochota lidí pomáhat druhým. Byla tu opravdu velká solidarita. Těch případů je spousta napadá mě například pan doktor Vítek, místní pediatr. Přišel tehdy do tělocvičny a nabídl své služby. Pomohly nám i zdravotní sestry, které se nemohly dostat do práce do Kroměříže v čele s paní Zikosovou. Nebo hotel Ječmínek, ten nám poskytl bezplatně polštáře a přikrývky. Všechna pomoc byla vítaná a všeho bylo využito. Nemůžu vyjmenovat všechny, ale děkuji jim i dnes. Po noční evakuaci v Plešovci nějací lidé zůstali a chropyňští občané, hlavně z ulice Hrad, která je nejblíže Plešovci, na lodičkách pomáhali odvážet třeba domácí zvířata nebo i vybavení bytu a nechali ty věci u sebe v úschově. Firma pana Bradíka poskytla bezplatně několik přenosných telefonů i s ústřednou. Byla to obrovská pomoc pro povodňový štáb, vzhledem k tomu, že mobilní telefony nebyly k dispozici. Nelze zapomenout na obrovskou ochotu pracovníků městského úřadu a správy majetku města.

Jaké byly škody? A kde ještě byla voda?

V Plešovci bylo strženo devatenáct domů, v Chropyni šest. Zcela zničeny byly takzvané lázně, zaplavené až po střechu. Voda byla dále v ulicích Podlesí, Krátká, zčásti Masarykova, spodní část ulice Tovačovské, ulice Drahy a také U Hejtmana. Kromě dvou domů byl kompletně zaplaven Plešovec. Dále byla voda ve sklepech domů, třeba na sídlišti v činžácích. Tam ale neohrožovala životy lidí.

Kdo všechno ve městě pomáhal?

Hlavně hasiči, jednak profesionální jednotka Kroměříž, ale také dobrovolní hasiči. Jejich pomoc byla neocenitelná. Dále také vojáci. Ti pomáhali dovážet zásoby, vyklízeli domy, když voda opadla, vyváželi kontejnery plné poničených věcí a další činnosti, někdy i nad rámec svých povinností.

Zaznamenal jste nějaké případy rabování nebo toho, že by chtěl někdo na neštěstí obohatit?

Ne, rabování u nás určitě nebylo. Vím, že byly fámy, že Romové z Kojetína se sem dostávají podél kolejí, které nebyly zaplaveny a chystají se tu obohacovat. Ale nic takového se nepotvrdilo, byly to opravdu jen fámy. Nějaká speciální opatření jsme nedělali, ale vím, že dva místní občané se nabídli, že budou v noci hlídat opuštěné objekty.

Co město udělalo pro lidi, kteří přišli o své domy?

Město koupilo těsně před povodní bývalou ubytovnu v ulici Drahy a urychleně ji využilo k pomoci postiženým.V ulici Hrázky obec postavila během necelého roku takzvaný povodňový dům s šestnácti byty, které byly přednostně přidělovány zájemcům z řad postižených. Ihned jak to situace dovolila si lidé začali stavět nové domy a opravovat poškozené.

Dá se teď zpětně na povodních z roku 1997 najít třeba i něco pozitivního?

Přes všechna negativa, která povodeň přinesla, přinesla i pozitivní věci. Dnes je například Plešovec vesnička takříkajíc jako z cukru. Opravené a nové domy , nová kanalizace s čistírnou odpadních vod , nová silnice, nové místní komunikace a chodníky.

JANA PŘIKRYLOVÁ