V mém případě je ale tetování takříkajíc návrat na místo činu po dvou a půl letech, jedno už totiž na těle mám. Těším se, ale dvě hodiny předem mě popadá typická tréma: v nadsázce si totiž říkám, že až se vrátím domů, už nikdy nebudu stejná. Nebo alespoň čtyři centimetry kůže na mém pravém zápěstí.

Stejně jako poprvé, také tahle tetovací akce je téměř úplně spontánní. Vznikne myšlenka, já píšu tatérce a za necelý týden už vyklusávám schody do salonu. Čekání na den D přineslo spoustu nostalgických vzpomínek na moje první tetování. Byla to bolest, trochu boj za svět bez předsudků, byla to slova chvály, ale i nesouhlasu. Hodně obvyklá byla i otázka, jestli se nebojím, že si kvůli tetování nenajdu práci. Dnes mi ta vzpomínka trochu cuká koutkem úst – moje dnešní druhé tetování je totiž prakticky pracovní záležitost.

Se smíchem tak už reaguji na poznámky o kriminálnících nebo nezodpovědné mladé generaci. Ráda totiž v těchto případech připomínám dámu, kterou všichni známe z dvoutisícové bankovky – ano, i nohu české divy Emy Destinnové totiž zdobil vytetovaný had.

Do parády si mě i tentokrát bere kroměřížská tatérka Veronika Divišová. Tetování se věnuje asi tři roky a dostala se k němu vlastně náhodou. Její kolega, který naopak tetuje už asi dvacet let a všichni jej znají jako Geretha, si prostě všiml jejího talentu.

„Vystudovala jsem uměleckoprůmyslovou školu, takže kreslení nebylo problém. Pracovala jsem tu tehdy za barem, a když jsem se nudila, kreslila jsem si. On tam chodil, a když si toho jednou všiml, tak mi nabídl, jestli bych to nechtěla dělat taky,“ líčí svou cestu k tetování.
Salon je v Kroměříži jediný a na adresu Husovo náměstí 313 už trefím bez zaváhání. Po příchodu procházím korálky místo dveří a na místě tatérce přeposílám na její e-mail svůj návrh. Nastíním také představu, která se od obrázku maličko liší, a domluvíme se na všech náležitostech, především pak na velikosti. Nacpat totiž na mé útloučké zápěstí detailní záležitost nebude jen tak.

To ani tatérce samozřejmě neušlo, takže mi k ruce přikládá pravítko a běží vytisknout už zmenšený obrázek. Po odsouhlasení se pak na chvíli ponoří do vlastního překreslování, přičemž já čekám v křesle, listuju šanony s návrhy.

Směsice nadšení s nervozitou mě i dnes nutí soustavně poklepávat nohou. Co mě ale vždy zaujme, jsou právě šanony se stovkami obrázků, obrazců a nápisů. Opravdu sem někdo přijde s tím, že by tetování chtěl, ale neví co, tak si vybere až na místě?

Na jednu stranu úžasně spontánní, pro mě každopádně úplně jiný svět. Když mě ve tři ráno vzbudíte s otázkou, jak bude vypadat moje další kérka neboli tetování, podám vám klidně podrobný popis hned několika návrhů.

Verča už má dokresleno, takže jdeme zkusit, jak to bude na ruce opravdu vypadat. Jde o úplně jednoduchý proces: tatér vám ruku prvně odmastí a pak už postupuje úplně stejně jako u tetovačky ze žvýkaček: vlastně nic, co bychom neznali už ze školky. V tomto okamžiku už začínám v duchu jásat a nervozita se mění na radost.

Otáčím se všelijak před zrcadlem a vím, že to bude super. Během zasychání mi tatérka ještě nastíní možnosti, co všechno by s tím šlo udělat, kdybych si nakonec rozmyslela tetování čistě v jednoduchých linkách: vystínovat, přidat bílou linku, širší linky.

Upozorňuje mě taky, že se teprve uvidí, kolik detailů se na mou ručku vůbec vejde. Teď už jen položit ruku na podložku a můžeme začít. Že jde do tuhého, mi připomene známé bzučení tetovacího strojku.

První tetování pro mě bylo malým očistcem. Linky byly široké, kůže na krku je citlivá, ležíte nepříjemně zlomení a vlastně ani nevidíte, co se vám tam děje. Pro mě je to ale rituál a k tomu zkrátka bolest patří. Každopádně jsem si nedokázala představit, jak velký rozdíl může být mezi krkem a zápěstím.

Tentokrát to je ale úplně jinde: bolest se dá snadno přežít, o fous horší je jen v místech blížících se k dlani. Co mě ale uklidňuje, je viditelný progres. S každou linkou jsme blíž a blíž finálnímu dílu, moje nadšení roste. Opět je mi jasné, že jsem v rukách profesionála. Na zápěstí mi každým tahem přibývají i ty nejmenší detaily, o kterých jsem ani nedoufala, že se vlezou.

Hotovo máme asi za hodinu. Běžím k zrcadlu, abych svůj nový kousek viděla v plné kráse. Okolí tetování mám zarudlé, ruka mě ale bolí jen minimálně, asi jako bych si ji někde odřela. Veronika mi ještě radí, jak o nové tetování pečovat, k čemuž mi předává i lístek.

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem to za tu dobu už nezapomněla. Za dnešní práci si účtuje 800 korun. Jsem překvapená, čekala jsem víc, přece jen to byla docela piplačka. Cena se ale liší především od velikosti a barevnosti, takže mám s mou oblibou v jednoduchých obrazcích výhodu.

Teď už mi zbývá jen zastávka v lékárně pro léčivý bepanthen kvůli hojení. A hned tam také začíná moje krasojízda se zbrusu novým cejchem: první pochvala přilétne od samotného lékárníka. To mi taky pomáhá obrnit se před neutuchajícími dotazy o významu, důvodu a bolestivosti tetování.

Ano, tetování bolí. Ano, tetování má pro majitele význam, často hluboký. A ano, majitel jej často nerad sděluje na potkání.

V dnešní době tetování povýšilo na umělecké dílo

Tetování je druh kresby, při které jsou vpichovány pomocí tetovací jehly nebo tetovací pistole částečkyinkoustu či jiného barviva pod kůži člověka. V odborné terminologii jde o tzv. mikro-pigmentovou implantaci. Tetování samotné pak provádí tatér a jde o jednu ze známých forem tzv. skarifikace neboli kultu uměleckého zkrášlování těla.

Tetování provádí člověka už od pravěku. To mimo jiné dokládá třeba nález mumifikovaného těla Ötzihov Alpách a stejně tak i další potetované mumie nalezené v permafrostu pohoří Altaj. Evropané tetování znovuobjevili okolo roku 1770v době dobývání jižního Pacifiku.

Dnes mnozí profesionální tatéři povýšili své výtvory na umělecká díla a povznesli tetování na seriózní a všeobecně uznávané umění. To se tak stalo běžnou součástí image filmových hvězd, populárních hudebníků nebo třeba sportovců.
Zdroj: Wikipedie