„Vzbudili nás někdy po půlnoci na pohotovost. Nikam jsme ale nevyjížděli, byl to takový zvláštní poplach. Shromáždili jsme se na učebně, což bylo také dost neobvyklé," popisuje důstojník.

Přišel k nim pak velitel roty a sdělil jim, že republika byla napadena vojsky Varšavské smlouvy a v Praze Miloticích, měl být proveden nějaký výsadek.

„Já jsem se ze začátku nejprve domníval, že to je jen další námět cvičení, jak bylo zvykem. Vždycky nám takto byl sdělen nějaký motiv a pak jsme vyráželi do terénu. Ale teď nic, až po chvíli mi došlo, že se mluví o vojsku Varšavské smlouvy, že mluví o našich spojencích," vysvětluje Bartošek.

Všichni jeho kolegové z toho byli dost zaskočeni. Dál se ale tu noc už nedělo nic zvláštního, jen byly zesíleny hlídky.

„V naší rotě si mohl dělat každý, co chtěl, ale nesměli jsme jít spát. Někdo hrál kulečník, někdo si četl, jiný vyprávěl. Až ráno jsme se dozvěděli, že velitel se nemůže dostat k žádným pokynům," objasňuje důstojník.

V ranních hodinách pak navíc podle něj sovětská vojska obklíčila kasárna tanky a mířila na ně těžkými děly. Po ostré výměně názorů s podplukovníkem Šedinou, bývalým velitelem pluku, sice přestali vojáci mířit přímo na kasárna, ale jejich tanky zůstaly kolem ještě několik dní.

Holešovský útvar zvláštního určení měl velitelství ve zpravodajské zprávě v Praze. Jejich velitel se pokoušel do metropole dovolat, ale nedařilo se mu to. Nakonec se ovšem přece jen s někým spojil.

„Říkal ale, že bylo patrné, že dotyčný nemohl mluvit, že tam na něho někdo tlačil. Nemohl z něj totiž dostat žádnou rozumnou informaci. Říkal si tedy, že tam asi někdo vedle něj sedí, že už jsou v Praze obklopeni vojáky," líčí Bartošek.

Holešovský velitel tak začal organizovat na vlastní pěst. Jednu rotu vyslal do Hostýnských hor se zbraněmi.

Rota zvláštního určení, ve které byl i Josef Bartošek, měla speciální poslání: v případě války měli pracovat v civilu, zajímat osoby nebo poskytovat informace.

„Vyfasovali jsme tedy civilní oděvy, byli jsme rozděleni do skupinek po dvou, po třech a vysláni do města. Jedna skupinka šla na městský národní výbor, jedna na poštu a další myslím na letiště, to už si nevzpomínám přesně," připouští tehdy jednadvacetile­tý voják.

Bylo jim ale umožněno rozkaz neuposlechnout a v civilu do ulic nejít. Bylo totiž zřejmé, že v případě zatčení ruskou armádou by v civilním oblečení a se zbraní byli označeni za kontrarevoluci­onáře.

„Vybral jsem si s sebou takovou brašničku, do ní jsem vložil škorpiona a krabičku nábojů. Mě s jedním řádovým vojákem poslali do budovy staré pojišťovny, kdy v prvním patře byly místnosti obecního úřadu," líčí Bartošek.

Byla tam jedna malá místnost pro zázemí oddávajícícho, tam rozdělali svůj stan, natáhli jim tam speciální telefonní linku a dnem i nocí seděli u okna a sledovali pohyb ruských aut po ulicích Holešova.

Zůstali tam asi tři dny. Po Holešově jezdilo prý například podezřelé černé auto značky Volha a oni měli za úkol ho sledovat.

„Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo to byl a proč jsme je sledovali. Mám ale zato, že úkol přišel od kontrarozvědky. Ta Volha jezdila celé dny po městě křížem krážem, seděly v ní civilní osoby, ale nikdy jsem se nedozvěděl nic víc," krčí rameny.

Spolu s kolegou se střídali u okna. Viděli tak nejenom sovětské vojáky, ale také občany města, kteří v noci psali bílou barvou po fasádách domů.

„Bylo tam třeba Moskva šipka a 2200 kilometrů, aby věděli, kudy se mají vrátit domů, nebo nápisy Rusi, běžte domů," vzpomíná Bartošek.

Poté, co je stáhli z pozorovatelny, byl následně jmenován velitelem ostrahy letiště.

Často také jezdil s řidiči nákladních aut, aby jim dělal jakousi ochranu.

„Protože jsem byl důstojník, tak Rusové přece jen měli jakýsi respekt. Kdyby tam uviděli řadového vojáka, tak by s ním nakládali kdovíjak. Ke mně ještě měli úctu, možná i strach," míní bývalý voják.

Do holešovských kasáren se nakonec Sověti nikdy nedostali: po několikatýdenním obléhání se stáhli za město do kopečků nad obcí Přílepy.

„Jen jednou si prý přišli do kasáren pro vodu, ale byli odesláni zpět s tím, že se porouchal vodovod," uzavírá vzpomínky na smutné výročí Bartošek.