Náš svatební den je tady. Kdo někdy veselku pořádal, asi tuto fázi dobře zná. Já ji interně nazývám: „Vyděržaj, pioněr!"

Ráno se budím kolem 5. hodiny. Vstanu, uvařím si silný zelený čaj, který zajídám vitaminy s názvem Ženšenový životabudič od kamarádky Hanky, zkušené lékárnice. Pak si jdu uvařit kafe, zhltnu B-komplex na nervy a jsem schopná začít komunikovat. Doma pobíhám jak splašená lázeňská veverka. V teplákách, tričku, tlustých ponožkách, ale obutá do svatebních střevíců, které se snažím už dva týdny rozcházet. Maminka dělá to samé. Pohled, jak stojíme ve výše popsaném modelu za kuchyňskou linkou, musí být přinejmenším komický.

Po stolech, na lednici a v diáři se válejí různé seznamy. Seznam hostů na oběd, tácků, krabiček, občerstvení, oznámení, výzdoby sálu, výzdoby kostela, zákusků, zákusků do práce, nákupu (těch je momentálně pět)… Při posledním předsvatebním sedánku s rodiči bylo navrženo udělat i seznam na seznamy.

Samotnou kapitolu tvoří časové harmonogramy. Už od středečního odpoledne, kdy odejdu z práce naposledy jako Zapletalová, mám naplánováno kdo co kdy bude dělat. U tety se orve břečťan, u známé krušpánek, zajede se nakoupit ovoce, stavíme se pro benzin, v 18.30 dojede sestřenice Peťa dělat vývazky… Ale asi je to stejně jedno, protože každou chvíli se objeví něco, co plány naprosto překopá. Slíbila jsem, že se tím nenechám rozčílit a zvlášť 14. září budu naprosto klidný a vyrovnaný člověk. Zatím mi to nikdo nevěří. Jsem totiž pořád nějaká naměkko. Dojímá mě pohled na fotky z dětství, svatební šaty, koláčky, jmenovky, svícny, rodiče i mého drahého. Naprosto mě však rozbrečela zkouška hudby v kostele. Aniž by to bylo smluveno, začal varhaník společně se slečnou na příčnou flétnu hrát skladbu Johanna Sebastiana Bacha, o které jsem snila jako o své svatební od 14 let. Udržte pak slzy. Co mě ale drásá nervy, je počasí. Od neděle každé dvě hodiny hledám na internetu předpověď a doufám, že to bude dobré. Pár kapek štěstí určitě sneseme, ale představa, že jedu na obřad kočárem a na načesanou hlavu se mi snášejí proudy vody, není vůbec příjemná. Kéž by to vyšlo dobře. Musí!

I když je to vlastně jedno. Na obřad můžu dojet i autem, na účesu nezáleží. Nejdůležitější je to, co si slíbíme. Lásku, úctu a věrnost, že se nikdy neopustíme a poneseme spolu všechno dobré i zlé až do smrti. Silná slova, která nás budou provázet zbytek života. A to je to krásné, na co se těšíme nejvíc. Život není procházkou růžovým sadem, ale když vás v něm drží za ruku někdo, koho milujete, jde se vám mnohem líp.

Autor: Anna Zapletalová