Celodenní soustředění se tetokrát odehrává v okolí vodní nádrže Barnov, kam se běžní civilisté bez příslušných povolení nedostanou. Cestou po vojenském protoru míjíme desítky vojáků, kteří se zde připravují na zahraniční mise a za chvíli jim začnou ostré střelby. Všechno je přísně střeženo a volný pohyb tady má snad jen zvěř.

Velký oříškem bylo najít už jen samotnou vodní plochu, kde společně s šesti desítkami studentů policejní školy trénují i další vojenské složky. Nakonec jsme však úspěšní a dorážíme k velkému jezeru, po kterém právě pluje několik loděk. Ke břehu přicházíme právě ve chvíli, kdy jedna z dvojic přijíždí a jeden z chlapců si očividně oddechl.

„Byla to paráda, ale já neumím plavat, tak jsem byl vděčný, že jsou tady záchranné vesty,“ přiznal usměvavý student prvního ročníku.

Po chvíli máme možnost kroužit po vodní hladině i my. „Nebojte a pojďte. Jen si nezpomeňte pádlo, budu rád, když občas zaberete se mnou,“ vyzval mě jeden ze sedmi lektorů.

Než však do lodi nastoupím, ještě se pořádně rozmyslím. Přímo přede mnou se totiž obrátila dvojice vzhůru nohama. Já na rozdíl od nich neměla plavky, takže by to byla náročná cesta domů. Nakonec se nechám přesvědčit, ale fotoaparát raději zůstává v bezpečí na břehu.

Projížďka po rozsáhlé vodní hladině však byla nakonec fantastická a naše posádka ji zvládla v suchu. Chvílemi se ale člověk zapotil, pádlovat proti větru není nijak snadné. Zabrat jsme museli i ve chvíli, kdy kolem vojáci kroužili na motorovém člunu a vytvářeli na hladině vlnky.

Pak už je ale čas zamířit do lesa, kde je nachystáno lanové centrum. „Jen si dávejte pozor na cestu, jsou tady zmije a my jich také několik viděli,“ upozornila nás duše celého cvičení Svatava Ságnerová.

I my máme štěstí a nebezpečného hada během chvíle potkáváme. V lese už je ale klid a zmije jsou zřejmě ze strachu z dusotu vojenských bot zalezlé v křovinách.

Lanové centrum nás přivítá po pár stovek metrech stoupání. Na několik disciplín, které mají prověřit důvěru mezi spolužáky, si však netroufám. Studenti se mu ale nevyhnou, disciplína byla totiž součástí více než tříkilometrového branného závodu, který je odpoledne čekal.

To střelba ze vzduchovky nás všechny lákala o hodně víc. Na nedaleko sedící vojáky sice nikdo z nás výkonem nedosáhl, sebevědomí si ale mnozí z nás zvýšili.

Největším zážitkem ale pro desítky studentů i naši výpravu byl oběd podávaný ve vojenských ešusech. „Je to jen o zvyku, my jsme z toho jedli na táboře všichni,“ vysvětlil mi další chlapec, který do sebe s chutí ládoval špekové knedlíky.

Ostatní děvčata však souhlasně přikývla, že zábava to sice je, ale pohodlné určitě ne. Jedna z nich i trefně poznamenala, že se navíc špatně umývají.

Několik hodin v areálu výcvikového prostoru ale byla najednou za námi a museli jsme vyrazit dřív, než začnou odpolední cvičení. Když totiž vojáci trénují, jsou cesty uzavřené, aby nebyl nikdo zraněn. I když se ale zrovna kolem nic neděje, dýchá na vás to nebezpečí, se kterým se všichni během služby setkali. A když si všimnete, že každý má na uniformě nejen své jméno, ale i krevní skupinu, smích vás přejde úplně.