Tak už vím, jak to vypadá na castingu pěvecké soutěže Xfactor. Sebrala jsem odvahu, přece jen snad umím trochu zpívat, i když spíš asi jen lidovky. Navlékla jsem na sebe straňanský kroj, obula vysoké čižmy a vyrazila směr zlínský hotel Moskva.

Tím jsem si ovšem na sebe upletla bič. Když jsem se po deváté hodině připojila k nekonečné frontě venku čekajícího davu, upíraly se na mě stovky párů očí. „Že bych tentokrát přestřelila?“ ptala jsem se sama sebe. Abych se necítila tak sama, spřátelila jsem se s kolegy stojícími přede mnou.

Kručelo mi v břiše a byla zima

„Jé, já už vím, koho mi připomínáte. Tu slečnu z Hanácké kyselky,“ poctila mě maminka sedmnáctileté Martiny z Bruntálu. Ta mi nakonec nabídla i gumový bonbón na zpříjemnění dlouhé chvíle.

A že dlouhá byla. Kručelo mi v břiše a rty jsem měla už skoro fialové ze zimy, protože mi pod rukávcemi táhlo na záda.
Alespoň jeden problém jsem brzy vyřešila. Obětavá kamarádka mi zvládla přinést dvě plněné bulky s tatrankou. Do toho jsem stihla udělat několik interview, všichni se ptali skoro na totéž: Proč jste se rozhodla jít v kroji, myslíte si, že uspějete nebo co jste si pro porotu připravila. Dokonce mě přemluvili, abych zazpívala kousek písničky.

„Jde mi jen o sázku, kterou potřebuji vyhrát,“ trpělivě jsem lhala všem médiím a v duchu si říkala, že kdybych nebyla sama novinářka, tak na ně vypláznu jazyk.

Po hodině a půl jsem se dostala k ochrance, které jsem dokázala, že nemám v kabelce foťák ani atomovou bombu. A pak, konečně vevnitř!
Na chodbičce v hotelu stála u stolku slečna, jež každého soutěžícího obdarovala dvěma smlouvami. Hned po jejich vyplnění jsem si i s novými kamarády z Bruntálu stoupla do další fronty.

Ta už naštěstí nebyla tak hrozná. Na konci se musel každý prokázat občankou a vyfasoval své pořadové číslo. „Kam vám jej jenom nalepíme?“ studovala o kousek dál paní za plentou můj atypický oděv. Štítek 7149 mi nakonec přilípla místo naležato nastojáka. A ještě povinnou fotečku pro Novu.

Nechyběl ani Leoš Mareš

Kamery a fotoaparáty mi byly bohužel pořád v patách. S kávou v ruce, při upíjení vinného střiku i pojídání pařížské pizzy. Při psaní esemesky mě jeden z organizátorů oslovil.

„Vy byste měla spíš drápat peří, a ne luskat na mobilu,“ prohodil. „Když mi ho přinesete, není problém,“ odvětila jsem a byl klid.
Zdlouhavé čekání si zpříjemňovali někteří hrou na kytaru nebo zpěvem, jež se rozléhal ze všech stran. Do kongresového sálu zavítal několikrát i Leoš Mareš.

„Všichni si stoupneme, dáme ruce nad hlavu ve tvaru X a zařveme jééé,“ nutil nás k podle mne trapnému chování oblíbený moderátor. Bavit se nás snažila i účinkující s modrou parukou na hlavě, z jejích úst se kongresovým sálem nesly nejrůznější hity. Někteří soutěžící jen sklesle posedávali na židlích i po zemi a čekali, až na ně konečně přijde řada. Nepřála bych to nikomu zažít, sama jsem totiž odpočítávala minuty. „Číslo 7141 až 7150, prosím, ke mně,“ přizvala si mě spolu s dalšími devíti lidmi před půl třetí organizátorka.

Vyběhli jsme všichni o poschodí výš, usadili se na chodbě a už to šlo jako po másle. U většiny začaly pracovat nervy a já se je snažila uklidňovat, že o nic nejde. „Zkuste si porotu představit třeba v trenkách,“ rozesmála jsem jednoho staršího pána z Fryštáku. Sama trémou příliš netrpím, takže jsem do dveří vstoupila, jak se říká, s klidem Angličana. „Tak co nám zazpíváte?“ přivítala mě komise, jíž tvořil neznámý muž a dvě ženy, jedna z nich za počítačem.

„Pod horú jatelinka, žala ju Katerinka, žala, žala, nažala si, ej, prišli za ňú dva juh asi,“ spustila jsem s vervou. „Stačí, to by vám skutečně šlo. Tak ještě nějakou moderní,“ vyzval mě dál porotce. Ato byl kámen úrazu. „Zkuste třeba tu Projděte dům do všech koutů,“ poradil mi.

S námahou jsem si vzpomněla na deset slov a bylo po zpěvu. „Hodíte se do folkloru, ale ne na populární scénu,“ objasnil mi hodnotitel důvod nepostoupení do dnešního kola. Se vztyčenou hlavou a úsměvem na rtech jsem si to přesto vesele mašírovala z hotelu pryč a šťastná, že je po všem. Jen jsem litovala tu další stovku chudáků, která čekala s vírou vlastního úspěchu za mnou. Zážitek to byl ale ohromný.