O tom, jak znovu děti rozpohybovat, má Ságnerová jasno. „Základ je jednoznačně v rodině,“ říká prezidentka AŠSK v rozhovoru pro Deník.

Jak moc podle vás ovlivnila pandemie fyzickou kondici lidí?

Kromě výkonnostních a profesionálních sportovců šla úroveň tělesné zdatnosti obyvatelstva dolů. Mohou za to tři věci: nehýbali jsme se, změnili jsme strukturu stravy, protože jsme seděli doma a jen chodili nakupovat. A ono v tu chvíli nebylo nic jednoduššího než sáhnout po něčem sladkém nebo brambůrkách. No a třetí věc je pak náš úlet do virtuální reality. To jsou základní problémy, které z koronaviru vyplynuly.

Co s tím?

Konkrétně u dětí je potřeba nejprve zjistit, jak moc se jejich kondice zhoršila. Na naší škole každoročně proženeme studenty různými pohybovými testy. S tím souvisí i novinka, že letos dojde k celoplošnému hodnocení pohybových aktivit na všech základních a středních školách, na kterém bude spolupracovat i AŠSK. Celé měření proběhne ve dvou fázích. První bude teoretické dotazníkové šetření o sportovních a pohybových podmínkách na školách a příští rok pak ve vybraných ročnících středních a základních škol proběhnou pohybové testy.

Jak tedy znovu rozhýbat děti? A kdo by to měl iniciovat?

Základ je jednoznačně v rodině. Ve školách a klubech vždy poznáme, jestli dítě přichází s nějakými vytvořenými zásadami a normami. Je potom jednodušší s tím dítětem pracovat a někam ho dále směřovat. Rodiče a děti s vámi nemusí ve všem souhlasit, ale cíl byste měli mít jednotný. A na to musí navazovat podmínky, za které zodpovídá stát. Když se podíváme na západní vzory, tak je to jasné - vše by mělo být pod jednou střechou. A kde jinde se setkávají všechny děti než ve škole? Když vidím uštvané rodiče, jak vlečou dítě ze školy na kroužek přes celé město, pak ho vezou zase zpátky, tak to je celé špatně. Naopak, když budu vědět, že má Anička školu do dvanácti a po obědě od jedné do čtyř bude ve škole mít atletiku a já ji nemusím nikam převážet, tak je to naprosto skvělá věc.

Když chce rodič vést dítě ke sportu, tak k tomu vlastně nemá dobré podmínky. Je to tedy začarovaný kruh?

To bych neřekla. Zlepšilo se třeba financování volnočasových aktivit ze strany státu. Každý rodič si tak dneska může na různých portálech najít aktivity, které fungují v okolí jeho bydliště. Tohle se významným způsobem zlepšilo. Začátek je ale opravdu na rodičích.

A co když rodiče nejsou sportovci? Stačí třeba dvakrát týdně odvést dítě na fotbal?

To je jen část cesty. Absolutně nejlepším krokem je společná aktivita rodičů s dětmi. Malý tvor se na začátku životní cesty učí napodobováním a jaký jiný vzor má mít než své rodiče. Postavím dítě na kolo nebo odrážedlo a jedu vedle něj. Kroužky jsou až další krok. Tam se pak učí respektovat pravidla a spolupracovat s ostatními. Takhle by to mělo jít po sobě. A později by už mělo být na rodičích a trenérech, jestli poznají talent dítěte a doporučí rodičům, aby u fotbalu zůstalo, ale trénovalo třeba

čtyřikrát týdně. A pokud k vrcholovému sportu není predisponováno, tak mu vštípit, že si ten fotbal může jít s klukama zahrát prostě jen tak. To je důležité.

Jak upravujete vaše hodiny tělocviku po koronavirové pauze?

Učím studenty nová protahovací cvičení, aby si mohli sami zacvičit, pokud by se podobná situace ještě opakovala. Také se je snažím vybavit i co se týče tělesné a duševní hygieny. Důležité je také znovu upevnit kolektiv. Hodně oblíbené jsou hry s motorickým padákem. Je to velká kruhovitá plachta, která má průměr od dvou až po patnáct metrů a po stranách má úchyty. Může s ním tak cvičit více lidí a je to skvělé na posilování. Hrajeme i nejrůznější společné závodivé hry, kde se zapojí úplně všichni. Je to hlavně na kantorovi, aby našel zapojení pro všechny, protože společné aktivity mají smysl a přinášejí spoustu pozitiv.

Objevovaly se názory, aby se na školách zvýšila hodinová dotace tělocviku. Je to vůbec reálné?

Na to je potřeba se podívat z globálu. Máme nějakou časovou dotaci, do které musíme vměstnat všechny předměty z rámcově vzdělávacího programu. A ať dneska někdo zkusí říct, že sebere hodinu informatiky, češtiny nebo matematiky a dá to tělocviku nebo jinému předmětu. To není absolutně reálné. Já bych samozřejmě byla první, kdo by chtěl, aby byl tělocvik každý den, tak jako to funguje v řadě zemí. Je ale třeba aby to navazovalo na celý školský systém