ROZHOVOR: V Senátu i po roce ještě trochu bloudím, přiznává Šárka Jelínková

Jak byste zhodnotila svůj první rok ve funkci senátorky? Dá se říci, že už jste se v horní komoře parlamentu etablovala, nebo jsou stále ještě věci, které vás tam umí překvapit?

Od kolegů jsem slyšela, že první dva roky v Senátu se má člověk stále čemu učit. Má zkušenost je taková, že minimálně rok se opravdu setkáváte se stále novými věcmi. Uplynulý rok mi umožnil poznat podrobně proces schvalování zákonů, měla jsem možnost být u podávání ústavních stížností či návrhů k ústavnímu soudu na zrušení některých zákonů nebo jejich částí. Další zajímavou zkušeností bylo setkávání s kandidáty na prezidenta či osobnostmi kandidujícími do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů. A dalším smysluplným posláním Senátu je řešení petic občanů.
V čem mám stále trochu „mezery“, to je orientace v budovách Senátu, který se skládá ze tří paláců, Valdštejnského, Kolovratského a Fürstenberského. Občas hledám kanceláře kolegů či salonky, ve kterých se konají různé pracovní schůzky. Byla jsem však ubezpečena, že v tom nejsem sama.

Změnila se nějak situace či atmosféra v Senátu po nedávných parlamentních volbách? Projevil se z vašeho pohledu výsledek třeba v náladě či rozpoložení některých senátorů z méně úspěšných stran?

Na fungování Senátu ani na vnitřní atmosféře mezi senátory se nic zásadního nezměnilo. Snad se jen trochu zvětšila snaha o spolupráci takzvaných tradičních stran, například při volbě Rady už zmíněného Ústavu pro studium totalitních režimů. Větší změnu možná poznáme na podzim, kdy budou volby do třetiny Senátu.

Sledovala jste vy sama volby a jejich výsledky v soukromí, nebo se stranickými kolegy? Jak jste je prožívala a čím vás výsledky překvapily, ať už mile, nebo naopak?

Volby do parlamentu jsem sledovala společně se stranickými kolegy ve Zlíně v krajské kanceláři. Samozřejmě mě netěší, že tradiční demokratické strany uspěly méně, než se očekávalo. Dvacet osm let po sametové revoluci si demokratickým způsobem volíme méně demokratické strany. Strany, ve kterých je moc soustředěna v rukou jednoho člověka, předsedy, a to není z dlouhodobějšího hlediska dobrá zpráva pro celou společnost.

Pokud se vrátíme k vašemu působení v Senátu, co považujete za svůj dosavadní největší úspěch? Najdou se věci, kterými jste třeba konkrétně pomohla lidem z kroměřížského regionu, nebo je vaše působení spíše obecnější vzhledem k roli Senátu v českém politickém systému?

Pokusím se být stručná. Podařilo se mi zviditelnit a přiblížit náš region s jeho krásami i problémy deseti kolegům ze Senátu, kteří jej v rámci dvoudenního výjezdního zasedání navštívili. Dále jsem k dispozici občanům našeho regionu ve své kanceláři v Kroměříži a věřte, že mne se svými konkrétními problémy navštívilo už několik desítek občanů. Některým mohu pomoci konkrétně, některým zprostředkovaně, některé alespoň vyslechnu. S některými odborníky z našeho regionu řeším připravované zákony, zajímá mne jejich odborný pohled na připravovanou legislativu. Dle mého názoru toto patří k nejdůležitější roli senátora. Přenášet pohled odborníků z regionů do Prahy, kde legislativa vzniká a především se schvaluje.

Jak zvládáte časté cestování do Prahy a zpět? Daří se vám stále skloubit soukromí a práci, nebo byste někdy s nadsázkou řečeno už nejraději měla svůj mandát “za sebou”?

Musím předeslat, že do Prahy jezdím především vlakem, je to rychlejší a pohodlnější než autem po D1. Ve vlaku mohu vyřídit mnoho pracovních záležitostí na počítači nebo si odpočinout, to jsou ta pozitiva. Negativem je, že člověk tráví cestováním mnoho času a na rozdíl od kolegů z Prahy a okolních obvodů se pak nemohu osobně účastnit řady akcí Senátu, které nejsou povinné, ale minimálně jsou hodné zřetele a hlavně zajímavé.
Má rodina je jinak z minulosti zvyklá na větší pracovní vytížení, včetně toho, že bývám několik dní mimo domov, až tak mimořádné to pro ni tedy není. Ale samozřejmě je nezbytné vše předem dobře plánovat, aby byli členové rodiny v pohodě, měli vše zajištěno a hlavně abychom měli co nejvíc času na společné trávení volného času.

S tím souvisí i další otázka, jakkoli je na ni samozřejmě ještě hodně brzo – přesto předběžně, bráno po roce jako „první dojem“: myslíte, že se budete chtít o křeslo ucházet i pro další volební období, tedy za pět let?

Jelikož mám ve zvyku svou práci vykonávat pořádně a zkušenosti se svojí prací v Senátu jsem první rok sbírala, mám nyní pocit, že se právě nyní mohu do této nové práce zapojit s větší znalostí věcí. Tímto směrem se ale moje myšlenky opravdu ještě neubírají. Nyní jsem zatím plně připravena být ještě aktivnějším způsobem v práci zapojena, jako jeden z příkladů můžu uvést třeba mé přímé zapojení do připravované senátní novely zákona o sociálních službách.

Kde a jak jste si naplánovala letošní vánoční svátky? Mimochodem, koná se nějaká vánoční akce, setkání či večírek také v Senátu?

Na letošní svátky se těším moc (rozhovor vznikal ještě před Vánocemi, pozn. red.), především na jejich prožití v kruhu nejbližších a také na setkávání s naší velkou rodinou. Do Vánoc mám v plánu několik setkání třeba s mými bývalými spolupracovníky z Kroměříže i z Bystřice, těší mě, že jsem na jejich srazy stále zvána, že mě stále počítají mezi sebe. S kolegy senátory z našeho klubu KDU-ČSL jsme pak měli v plánu předvánoční setkání po skončení prosincového pléna, jelikož ale se zasedalo až do nočních hodin, už jsme to nestihli. Ale už teď se těšíme třeba na společnou Tříkrálovou snídani v Senátu spojenou s charitativní sbírkou.