Proč jste se rozhodla stát zrovna dětskou lékařkou?
Dětskou lékařkou byla moje maminka. Pracovala na dětské klinice Fakultní dětské nemocnice v Brně. Do nedělních služeb jsme jí s tatínkem nosívali oběd a při té příležitosti s ní pobyli na inspekčním pokoji. Někdy mne maminka vzala na kliniku a ukázala mi nemocná miminka, nemocné děti a její kolegyně lékařky a lékaře jsem potkávala všude v areálu. Z těch návštěv mi zůstal ještě doteď jakýsi příjemný pocit. Také si pamatuji, že nezřídka maminku doma navštívili sousedé s nemocnými dětmi, a že byli vděční za pomoc i radu.

A Vaše cesta z Brna do Zlína?
Krátce a stručně by se dnes řeklo, že genderová a politická diskriminace. Vysvětlím to. Jako dobrá studentka jsem se zkusila ucházet o místo na dětské klinice. Přednostou mi bylo jasně a nepokrytě sděleno: „Jste žena, co když budete mít čtyři děti, a to ani nejste v KSČ. Práce u nás je vyloučena.“ No a bylo to. Zkusila jsem více míst, a nakonec jsem zakotvila v Gottwaldově, nynějším Zlíně, kde se tehdejší primář, Tomáš Valoušek více zajímal o to, jaké mám studijní výsledky a jakou mám představu o práci. Navíc, i tehdy v Gottwaldově chápali, že lékař musí někde bydlet a hned mi nabídli svobodárnu. Tohle první setkání s mým zásadním mentorem mě ovlivnilo na celý život, který jsem profesně strávila v Baťově krajské nemocnici. Je tomu už čtyřicet pět let.

Čiperova vila ve Zlíně
Ve zlínské Čiperově vile vznikne kulturně-kreativní centrum

Jak jste se dostala k dětské gastroenterologii?
Ve Zlíně jsem založila dětskou gastroenterologickou ambulanci já sama za podpory mého šéfa primáře Petra Pešáka. Jako by se teprve se zrodem dětské gastroenterologie začaly objevovat IBD, refluxy, dyspepsie, celiakie, ezofagitidy a tak dále. Jako mladá lékařka jsem tyto diagnózy na oddělení prakticky nepotkávala. Technický pokrok dovoluje medicíně stále rychlejší a přesnější diagnostiku a většinou i léčbu.

Co Vás na práci pediatra nejvíce baví?
Rozhodně je to práce s dětským pacientem. Mám děti velmi ráda, i když asi někdy působím přísným dojmem. Jedna choroba má různé projevy u dítěte různé věkové kategorie. Dětský organismus při své křehkosti jeví často nezdolnou sílu jak k přežití, tak k hojení. Bohužel se těžké stavy, chronické nemoci a jiné “hříchy“ jako podvýživa nebo zanedbání, mohou trvale projevit již nezhojitelnou jizvou na těle, duchu a růstu. Pediatr má také výhodu, že se stará o děti do osmnácti let. Pak je musí předat do dospělé péče. I těžká onemocnění v té době ještě mohou vypadat nadějně, protože mladý organismus vzdoruje, je naděje na novou léčbu a celkový pokrok v medicíně.

Dá se říci, co považujete za svůj největší pracovní úspěch?
Jsem spíše týmová hráčka než solitér, a proto myslím, že je to celý profesní život. Prožila jsem jej na našem zlínském dětském oddělení, které jsem měla možnost více než čtyřicet let spoluutvářet a udržovat na solidní úrovni v roli sekundářky, dlouholeté zástupkyně primáře, vedoucí JIP a skoro „matky zakladatelky“ dětské gastroenterologie na Zlínsku. Neměla bych zapomenout, že jsem také ráda učila pediatrii na „zdrávce“ a vychovala hodně sestřiček, které se mnou doteď spolupracují na oddělení a snad i mou malou zásluhou patří k oporám nemocnice. Moc pyšná jsem na to, že jsme spolu s primářem Petrem Pešákem před třiceti lety založili tradici odborného kongresu s netradičním názvem Festival kazuistik, který se stal oblíbenou a uznávanou odbornou událostí.

Máte čas na nějaké koníčky?
Dříve se to hodně odvíjelo od rodinného života. S dětmi jsem v zimě bruslila na rybníku a lyžovala na horách, v létě jsme plavali, jezdili na kole a pokud to šlo, tak cestovali. Protože v obchodech byl nedostatek čehokoliv, naučila jsem se s radostí šít pro sebe i celou rodinu. Jako opravdového koníčka sui generis bych ale označila to, že jsem se v pokročilém věku naučila jezdit na koni, dokonce jsem kobylku Sunny vlastnila. Chvíle prožité v sedle na vyjížďkách po Vizovických vrších považuji za jedny z nejšťastnějších.

Zpátky k medicíně – předala byste nějakou radu mladším kolegům?
Pokud by někdo o něco takového stál, bylo by to varování, aby u dětí nikdy nepodceňovali bolest břicha. I při největší opatrnosti a zkušenosti, se všemi laboratorními vyšetřeními a zobrazovacími možnostmi, nás ten „bolebřuch“ vždycky čas od času převeze a nachytá na švestkách.