Do služby všichni nastupují v sedm hodin ráno, kdy jim pomyslnou štafetu předává předešlá směna. Ta měla ze čtvrtka na pátek tři výjezdy a všichni se těší, že si půjdou domů odpočinout. My však máme všechno před sebou.

„Dneska to na moc výjezdů nevidíme, když prší, může být maximálně nějaká nehoda. Ale uvidíme,“ oznamují mi hned na začátku jeden po druhém.

Pak už si jdou ale po svém. „O půl osmé bude tradiční zkouška poplašného systému. Aspoň uslyšíte, jak to vypadá, když máme nějaký výjezd,“ zasvěcuje mě velitel směny C Petr Jasinský.

Během několika minut se rozezní melodie, doprovázená červeně blikajícím světlem a informací, že jde o zkoušku systému. Od té chvíle mám už uši nastražené a čekám, zda se alarm nerozezní znovu a tentokrát naostro.

Nikdo další nad tím ale nemá čas přemýšlet. Každý hasič musí dopoledne splnit úkoly, které má zadané. „Já teď kupříkladu píšu strážní knihu, do které zaznamenávám, kdo dnes slouží, má dovolenou nebo byl někam dočasně odvelen. A taky, kdo má jaký úkol,“ vysvětluje mi velitel Petr.

Každý má svou práci předem danou. Někteří kontrolují rádiové spojení, strojníci zase zjišťují, zda mají vše v pořádku na autě. „Dneska mám premiéru stejně jako ty, tak uvidíme, jak se všechno vydaří,“ prohazuje s lehkým úsměvem čerstvě jmenovaný šofér Michal.

Protože jsou ale prázdniny a školní jídelna nevaří, musí si hasiči obstarat jídlo sami. Bez zbytečného otálení se dva z nich vydávají do kuchyně, aby připravili oběd. „Uděláme vepřové kousky na hříbcích s těstovinami,“ lákají mě ke společnému jídlu.

Pozvání neodmítnu, hodlám si ho ale předem odpracovat při přípravě více než desítky porcí. Sice spíše zavazím, nikdo ale neřekne ani slovo a nechává mě tvářit se užitečně. Mezitím odbíhám kontrolovat i ostatní hasiče, kteří se věnují zadaným věcem. Poštěstí se mi dostat se i do míst, kde se plní dýchací lahve a civilisté se tam jen tak nedostanou.

„Odpoledne ti můžu ukázat protichemický oblek, a když budeš chtít, můžeš si ho i vyzkoušet,“ nabízí mi chemik Luboš.

To už je ale poledne pryč a celou směnu čeká povinné školení. „Tentokrát si opakujeme druhy hoření,“ zasvěcuje mě školitel Vlasta.

Dozvídám se, že existují tři typy hoření a taky zajímavost, že nikdy nehoří samotné dřevo, ale výpary, které z něj unikají.

A pak už přichází můj čas. Celá směna se přesunuje do tělocvičny, kde mě čeká zkouška protichemického obleku. Aby byl dojem úplný, budu mít k dispozici i kompletní dýchací přístroj. „Kdyby ti bylo jakkoli špatně, dej nám znamení a my tě vytáhneme,“ upozorňuje mě chemik Luboš.

Zle je mi během několika vteřin, kdy mi nasadí dýchací masku. Paradoxně je to z čerstvého vzduchu, na který nejsem ve městě plném aut zvyklá. Během chvilky se to ale zklidní a přichází na řadu oblek. Do něj mi musí pomáhat tři lidé, kteří asistují i druhému figurantovi.

Za několik minut se už procházím po místnosti a připadám si jako ve vesmíru. Neumím si ale představit, že bych v takovém oblečení někde zasahovala a v duchu všechny obdivuji. „Jestli sis všimla, všechno, co jsi vydechla, zůstávalo uvnitř obleku a ten se nafukoval,“ podotýká po mém vyslečení chemik Luboš.

„Je to proto, že kdyby byla v obleku nějaká prasklina, tebou vydechnutý vzduch nedovolí, aby se dovnitř dostala nějaká látka. Prostě ji vytlačí,“ vysvětlil Luboš.

Poslouchám ho však jen napůl, jsem totiž z pohybu v ochranném oděvu zcela vyčerpaná. Ostatní jsou na tom možná podobně, odpočívat ale nemohou. Někteří vyráží na kondiční jízdy do ulic města, jiní jdou podle plánu sportovat.

Všichni se znovu scházíme až u večeře, kterou někteří oželí kvůli večerním zprávám. Já pořád nervózně pokukuji po poplašném systému, ten je ale bohužel v klidu a já musím konstatovat, že už se ten den zřejmě nic nestane.

Jsem ale jediná, kdo si výjezd do terénu přeje. Všem je totiž jasné, že když zamíří do akce, stalo se někde neštěstí. Nakonec se tedy i já spokojím se dnem na zbrojnici, který byl i tak nezapomenutelný a jen pár minut před večerkou, která začíná v jedenáct hodin večer, odcházím.

Jen několik desítek minut poté dostávám zprávu, že nedaleko Morkovic hoří rodinný dům. Všichni hasiči, kteří celý den pracovali, tak musí místo spánku zpět do obleků a pomáhat lidem. Já už je jen z postele obdivuji a omlouvám se, že s nimi nepojedu. Na rozdíl od nich si ten luxus můžu dovolit. Oni ale musí vyjet ve dne nebo v noci, v dešti nebo horku. A přitom nikdy nemají stoprocentní jistotu, že se vrátí zpět.