Nervozita, která mě provázela cestou na místo, není nic proti tomu, co mě čekalo za chvíli. Společně s mámou a přáteli Leonou a Břeťou parkujeme auto u lesní cesty vedle ohrady se dvěma poníky. Je tu nádherný čistý vzduch provoněný lesem. S batohem plným vybavení kráčíme lesním chodníčkem směrem ke kamenolomu: a co se na první pohled zdálo jako klidné místo, je po příchodu do těžební prohlubně, kterou obklopují vápencové skály ze všech stran, spíš komerční přírodní středisko.Redaktorka Deníku Soňa Ličková si na vlastní kůži vyzkoušela lezení po skalních ferratech.

Přesto je tu moc příjemně a příroda je tu i po zásahu lidí opravdu krásná. Lanovka umožňuje návštěvníkům pohled na kamenolom z ptačí perspektivy, lezecká stěna, dětské hřiště pro nejmenší, lanový park a pak i ferraty, kvůli kterým jsme tady.

Obecně jde o zajištěné cesty v náročném horském terénu, které jsou vybaveny jistícími lany a železnými stupačkami. Tady jsou to jen čtyři cvičné ferratky na skále, které celkově měří přes sto deset metrů. Po vyřízení formalit kráčíme pod skálu, kde jsou instalovány ferratky obtížnosti od A po D, a sestupový žebřík o délce necelých patnáct metrů. Při pohledu na ocelové lano, které je vedeno po kamenné stěně na vrchol se mi úsměv z tváře rychle vytrácí.

Tato zkouška odvahy mě totiž čeká poprvé a zatím si vůbec nejsem jistá, jestli ji chci absolvovat. Zkušení přátelé jsou během chvíle oblečeni ve výstroji a chystají se na výstup. Leona volí trasu úplně vlevo. „Vypadá docela snadno," shodujeme se všichni. To se ale po chvíli ukazuje jako omyl.

Na svůj první výstup proto volím v doprovodu mámy, která má se zdoláváním ferrat z Rakouska a Itálie už zkušenosti, tu nejlehčí trasu. Je nejdelší, ale pozvolná. Na sobě mám úvazek, k němu je připnutý takzvaný tlumič pádu se dvěma karabinami, přilbu a rukavice.

Skála je první tři metry schůdná i bez jištění, s výškou ale náročnost velmi rychle stoupá. Karabiny, které mě jistí, upevňuji na ocelové lano, toho se křečovitě držím a hledám odhodlání k výstupu. Strach o život – to je výstižné pro můj první výstup po skále. Tak se opravdu cítím, ale snažím se tomu pocitu nepoddávat a pomalu stoupám výš.Redaktorka Deníku Soňa Ličková si na vlastní kůži vyzkoušela lezení po skalních ferratech.

Přepínám karabiny na ocelovém laně dál, pevně se držím a očima hledám vhodné místo, kde se zapřít nohou. I když jsem ve výšce zhruba deseti metrů nad zemí, odvahu podívat se pod sebe nemám. Moc dobře si totiž uvědomuji, že pád z těchto pár metrů, by pro mě v dobrém případě znamenal několik zlomenin a pořádnou dávku odřenin.

Když se mi podařilo zdolat druhou třetinu trasy, čekají mě asi dva metry po laně, které nevede po skále, ale visí ve vzduchu. Naštěstí je před tímto úsekem odpočinkové místo, kde se můžu v klidu vydýchat a protřepat ruce, ty mám totiž po pár minutách namožené jako z dvouhodinové návštěvy posilovny. Síla v rukách a zachování klidné hlavy je přitom to, co vám pomáhá vystoupat na vrchol.

Po chvíli lezeme dál, zbývá nám poslední úsek trasy a já se neskutečně těším až budu nahoře a to trápení skončí.

„Jsme tady," raduju se od srdce a dívám se při tom na mamku, která zdolává poslední metr. Je pyšná, že jsem to zvládla a já najednou necítím bolest rukou, stres je úplně pryč a cítím se skvěle.Redaktorka Deníku Soňa Ličková si na vlastní kůži vyzkoušela lezení po skalních ferratech.

Endorfin, který se po svalové zátěži uvolnil v těle, mi dodává druhý dech a cítím se zase plná sil. Najednou chápu, proč lezení po skalách mámu, její přátele i ostatní horolezce baví. Teď už se s klidem dívám dolů a konečně si z výšky můžu prohlédnout celý kamenolom – teprve teď je to nádhera.

Cesta dolů vede po sestupovém žebříku, který už je oproti výstupu po laně hračka. Dole, po odpočinku a delší pauze lezeme ještě jednu trasu. Ferratu, kterou lezla Leona jako první.

Je snadná, ale na konci vás překvapí převis, který bez značné síly v rukách jen těžko zdoláte. Povedlo se nám a opět jsme na vrcholu. Druhý výstup byl už o poznání snazší, bez velké nervozity, ale pořád s notnou dávkou respektu. Je to skvostný pocit, když se vám podaří vylézt až nahoru.

Ne vždy je ale cesta snadná: může vás překvapit padající kámen, hluché místo, kde s těží hledáte alespoň malý stup, kam byste si mohli zapřít nohu nebo právě převis, který se nezkušeným lezcům jako jsem já, jen velmi těžko zdolává.

Nicméně zážitek je to fantastický a kdo rád překonává své možnosti a miluje adrenalin, tohle je ideální způsob. A já? Uvidíme, třeba půjdu ve stopách mámy a někdy si tento zážitek zopakuju…