Když přitom přicházím druhou zářijovou sobotu krátce před třetí odpoledne k budově bývalých kasáren na Hanáckém náměstí v Kroměříži, nic tomu nenasvědčuje.

Vítá mě muž v maskáčích a černém tričku s nápisem Thor Tactical: Lumír Němec je hlavním koordinátorem cvičení, čtrnáct let pracoval u policie, z toho dva roky u ochranné služby vládních činitelů a dvanáct v útvaru rychlého nasazení. Zkrátka specialista, který má na starosti zákroky proti zvlášť nebezpečným pachatelům a teroristům.

Všem přítomným dává podepsat dokument, kterým se zříkáme veškerých náhrad za škody způsobené při výcviku a stvrzujeme dobrovolnou účast. Už tohle je první signál, že se pouštíme do akce, která není pro slabé povahy, v tu chvíli to ale asi jen málokomu dochází.

O patnáct minut později už vcházíme do staré budovy bývalých kasáren. Uvnitř je nepořádek, na zemi opadaná omítka, prach, trámy. Místnosti jsou prázdné, nemají ani dveře. Ve druhém a třetím patře budovy se máme ukrýt před islámskými teroristy, kteří pronikli na území České republiky.

„Vytvořili buňku a čekali na signál ze Sýrie, aby mohli spustit akci. Vzhledem k tomu, že je zpravodajské služby odhalily, byli dva z kompliců zastřeleni při zatýkání. Neměli tak jinou možnost, než zajmout rukojmí a přinutit úřady, aby jim poskytli letadlo k cestě zpět do Sýrie," líčí námět cvičení šéf agentury Thor Tactical.

Než operace s výmluvným, byť možná trochu mesiášským názvem Save Europe odstartuje, máme na úkryt před muslimskými fanatiky posledních pár minut.

Je nás celkem devatenáct, my s Daliborem Zavadilem, dalším dobrovolníkem, se zavíráme v místnosti na konci chodby v druhém patře budovy. Je to totiž jediná místnost, která má dveře. Vytahujeme kliky a za zabouchnutými dveřmi se naivně cítíme v bezpečí.

Jenže po chvíli už je slyšet křik a výstřely. Přes klíčovou dírku pozoruji, jak na chodbě řádí šestice zakuklenců. Mají první rukojmí, na zemi leží starší muž.

„Dostali prvního," hlásím Daliborovi. V našem úkrytu rázem sílí napětí a nervozita. Fotím poslední fotku a o pár vteřin později už někdo buší na naše dveře. Protože nemají kliky, nelze se dovnitř dostat jinak než násilím. Omítka kolem dveří začíná pod silným tlakem a nárazy opadávat. Utíkám na druhý konec místnosti a vyděšeně sleduju, jak se středem dveří dere do místnosti první z teroristů.

„Lehni na zem. Řekl jsem, lehni na zem!" opakuje muž v kukle a míří mi na hlavu pistolí, když se odmítám ve světlých džínách složit na špinavou podlahu. S pomocí, o kterou jsem ani nestála, jsem tam, kde mě chtěl mít: drží mi ruce za zády, můj obličej je asi dva centimetry nad zemí a jsem nucena vdechovat prach, který se všude kolem víří.

I s Daliborem nás potom vyvádí na chodbu, kde končí všichni rukojmí z druhého patra. Ležíme na břiše a lepicí páskou nám hbitě svazují ruce. Záhy nám nasazují papírové pytle na hlavu.

„Ta bude sedmička," slyším ženský hlas. Na papírový pytel mi fixem značí číslo sedm. V šoku ležím na zemi a přemýšlím, jestli jsem tady opravdu správně. Tep na maximum, přes papírový pytel se mi dost špatně dýchá a přestože vím, že jde pouze o cvičení, zvažuji záchranu. Heslo „krleš" je totiž jedinou cestou ven, při jeho vyslovení pro mě hra může skončit. Zavírám oči a snažím se uklidnit. „Nesmím to přece vzdát hned po pár minutách," opakuju si.

Vtom mi někdo strhává papírový pytel z hlavy. „Sedmička je moje šťastný číslo, třeba to přežiješ," říká mi žena, která patří ke skupině ozbrojenců a papírový pytel mi vzápětí narazí zpátky. Srdce mi buší jako nikdy. „Tebe si budu pamatovat," dodává ještě a slyším, jak běží po schodech do třetího patra, kde zajali další rukojmí.

Ležíme na zemi už poměrně dlouho, čas v takovou chvíli člověk vnímá v jiném měřítku. Začínají mě bolet ramena, kyčle a svázaná zápěstí. Slyším jednoho z teroristů, jak důrazně napomíná rukojmího, kterému nejspíš poloha stejně jako mně nevyhovuje.

Z horního patra jsou slyšet výstřely a křik. Pod silně utaženou páskou mi prsty na rukách začínají chladnout. Začínám se proto vrtět a snažím si pásku trochu povolit.

„Co děláš, nehýbej se," okamžitě mě okřikují. „Potřebuji uvolnit tu pásku, hrozně to táhne," pokouším se násilníka obměkčit. „Tady nejsi na dovolené, máš smůlu," odsekne, lehce podrážkou boty přišlápne prsty, abych s nimi nehýbala a víc si mě nevšímá.

Za chvíli slyším zase ženský hlas. Popravdě je tato teroristka děsivější než ostatní.

„Půjdeme nahoru, vstávej," křičí na jednoho po druhém. Za ruku mě popadá jeden z teroristů a z lehu mi pomáhá na nohy. Zpod papírového sáčku vidím jen okraj schodů, přesto nakračuji velmi opatrně. „Pohni si, neumíš jít rychleji? Tady nejsi na procházce," křičí na mě.

Ve třetím patře mě vede do jedné z místností a poručí mi klečet. Odpor je zbytečný, a tak pokorně pokládám kolena na zem. Slyším zase ženský hlas, pak mi rozvazují ruce, sundávají hodiny a náramek, které jsem měla celou dobu na ruce. „Svaž ji, tentokrát ne tak silně," kyne svému kolegovi žena. Konečky prstů mám totiž úplně studené.

Nechají mě klečet a odcházejí. Za chvíli slyším kroky za sebou. Muslimka mi sundává pytel z hlavy a dává mi napít, pak mi ho ale hned nasazuje zpátky. „Kdy nás pustíte," ptám se jí. „Až vaše vláda začne jednat. Chceme vrtulník, nikomu ublížit nechceme," odpovídá a jde zase pryč.

Po chvíli mě zase vedou do jiné místnosti. Vůbec nevím, kde jsem a jestli se mnou ještě zůstal některý z rukojmích. Hraje tu islámská hudba, občas slyším kroky, z chodby pak telefonát, jak teroristé požadují vrtulník a chtějí zpět do Sýrie. Občas některý ze zajatých civilistů zkouší odporovat povelům, marně. Takové pokusy nekončí šťastně.

Po dvou hodinách začínám mít celé „hry" plné zuby a hlavou se mi honí, jak bych takovou situaci zvládla v reálu. Teroristé mezitím vyměňují jednoho z rukojmích za jídlo. Ve stoje s hlavou opřenou o zeď nebo vkleče na tvrdé zemi čekám, co bude dál. Bolí mě záda, ramena i kolena, která trpí nejvíc. Občas mě někdo přijde zkontrolovat.

Celé to trvá už hrozně dlouho. Teroristům dochází trpělivost a začínají „popravovat" rukojmí. To je impuls pro zásahový osmadvacetičlenný tým, který během dopoledne trénoval vstup do budovy, práci po schodišti a sehranost. Teď už není na co čekat.

Jeden z teroristů mě vede do jiné místnosti, tady mi pak sundávají pytel z hlavy a já kolem sebe vidím „mrtvé" rukojmí: ty, co byli „zastřeleni", nebo hru vzdali.

Po chvíli slyšíme výbuchy a palbu ze zbraní, pak konečně záchrana. Přesto sedíme ještě asi půlhodinu u zdi a čekáme, než celá operace skončí. V místnosti nás pak kontrolují členové zasahující jednotky, až potom nás vyvádějí ven. Se skloněnou hlavou běžíme po schodech dolů v koridoru ozbrojené jednotky.

Venku před budovou ležíme opět na zemi, po chvíli slyším Lumíra Němce, který výcvik končí. Všech osm teroristů bylo zneškodněno. „Celá akce se povedla. Hodně se mi to líbilo, myslím, že se nám podařilo navodit autentickou atmosféru, což bylo účelem," hodnotí.

A má pravdu, na všech rukojmích je po čtyřech hodinách vidět úleva: volné ruce, světlo, svobodný pohyb. Zážitek a psychické vypětí byť jen z pouhého cvičení se dají těžko popsat. Jedno vím ale určitě: zažít takovou situaci doopravdy bych rozhodně nikdy nechtěla…

SNÍMKY: THOR TACTICAL (agentura)