Poprvé poodkryla Janečková čtenářům své soukromí v knize Unesená (2008). Popsala v ní temný zážitek z období dospívání, kdy se stala obětí únosu. Jak se zdá, ani nyní, v knize Francouzský manžel, se Janečková nepodělí se čtenáři o příjemnou zkušenost.

„Když se (bývalý manžel) dozvěděl, že budu psát knihu odrážející můj vlastní život, vyhrožoval mi žalobami a soudem,“ svěřuje se Klára Janečková.

Kromě psaní, které popisuje jako svou vášeň, je Klára Janečková v současnosti zaměstnaná coby školní psycholožka na Základní škole Bratrství Čechů a Slováků v Bystřici pod Hostýnem. Způsob práce s dětmi se i pro ni během pandemie zcela obrátil vzhůru nohama.

„Působím nyní spíše jako krizový zaměstnanec poradny. Řeším krizové situace a dávám instrukce, jak z nich ven. Děti zkusí a pak se zpět ozvou. To samé je u rodičů a pedagogů. Konzultace ve škole byly dlouhé, měly návaznost. Nyní jsou to krátké hovory, kdy něco hoří a já to hasím,“ popisuje práci školního psychologa za dob distanční výuky a lockdownu.

Letos vyjde váš další román. Můžete alespoň nastínit děj, navnadit čtenáře?

Nová kniha by měla být na konci května, termín se mi kvůli covidu stále mění. Jmenuje se Francouzský manžel a je to sága o životě Francouze, který se do Česka přižení, ač nemá rád naši kulturu ani jídlo, ale má zde dobrý výdělek. Ke každé své ženě, kterou má, se chová stejně. Chvíli ji zahrnuje přepychem a uplácí svým bohatstvím, vzápětí je na ni hrubý, všechno jí vyčte, vyhrožuje. Jeho poslední partnerka zmizí a obvinění padá i na něj. Provedl jí něco? Kam se poděla? Paralelně je popisován příběh české spisovatelky, které se ve vztazích nedaří, první muž pije a proto požádá o rozvod, další partner, snoubenec, onemocní rakovinou a zemře, což ji zasáhne.

Nakonec se zřejmě oba příběhy vzájemně propletou.

Ano, nakonec se setkají. Oba se do sebe zamilují a vezmou se. Spisovatelka zjišťuje, že si vzala podivína, který se možná zbavil bývalá přítelkyně. Když ji střídavě miluje a střídavě nenávidí, začne jednat po svém. Kniha popisuje i krásnou Francii. Začátek příběhu i část děje se odehrává ve Francii a popisuje rodinu hlavního hrdiny a jeho dětství.

Jedná se o knihu, která pramení z vašich životních zkušeností?

Řekněme, že jsem si sama vzala Francouze. A má zkušenost mi byla inspirací.  Zažila jsem s ním krásné chvíle, ale i neskutečný teror. Více se k tomu bojím vyjádřit, protože mám z mého bývalého muže stále strach. Když se dozvěděl, že budu psát knihu odrážející můj vlastní život, vyhrožoval mi žalobami a soudem.  

Není v každé knize tak trochu kousek vašeho života? Neprojevuje se snad náš denní život v dialozích, postavách, lokalitách, částech příběhu?

Ano, v každé knize se odráží můj život. Případně se rozhodnu psát o nějaké oblasti a sama se do ní pustím, abych si ji osahala. Například v Pádu do tmy jeskyně. Je to nutné. Určitě se vypisuji i z vlastních zážitků a zkušeností. Občas se mi do života zatoulá zajímavý človíček a třeba až za mnoho let mi sedne, jako jedna z postav. Píšu o lidech, životě, musí se to zde odrážet. 

Necháváte de facto nahlédnout čtenáře do svého soukromí. Nebojíte se ztráty soukromí?

Nechám nehlédnout do svého života a do životního příběhu, který se stal. Do bolesti i radosti. 

Je složitější psát o svém vlastním životě? Jsou to sice vaše vlastní vzpomínky a zřejmě se lépe popisují než fikce, ale ne vždy jsou to vzpomínky příjemné.

Je hodně těžké psát o vlastním životě. Případně, aby byl alespoň inspirací, jako u Francouzského manžela. Vynořují se emoce, vzpomínky, musíte se s nimi znovu konfrontovat. Občas máte vše už hezky uklizeno, někde v hlavě a náhle to musíte vytáhnout a znovu prožít. Lépe se píše zcela fiktivní příběh. 

Lidé vás často znají a přispěl k tomu samozřejmě i dokument ČT jako spisovatelku, která na papír převedla svou velmi nepříjemnou zkušenost z minulosti - únos. Nevadí vám to? Jste zpětně ráda, že jste tu knihu vůbec napsala?

Kniha Unesená, z profesionálního hlediska si myslím, že je dobrá a měla být napsána. Z osobní roviny to vidím tak, že přišla brzy. Určitě, vypsala jsem se o mém únosu, ale bylo to brzy, chtělo to ještě pár let nechat dozrát. 

Sbírala jste na napsání knihy Unesená kuráž nebo to prostě přišlo nějak najednou?

Knihu o únosu tehdy chtělo nakladatelství, tlačili na mne. Pustila jsem se do ní. Chtělo to kuráž. Při psaní jsem prožívala hrůzy, kdy jsem byla zavřená na ubytovně a drželi mne v zajetí, často jsem u ní plakala. Nedělala jsem ani korektury knihy, zrovna ji odevzdala redakci. Už jsem se k ní nevrátila. Je to pořád moje 13. komnata.

Jakou knihu od své „konkurence“ byste čtenářům doporučila?

Cokoliv od autorky Alison Weirové, neznám jedinou její knihu, která by mne zklamala. 

Věnujete se výuce tvůrčího psaní. Jak jsou na tom čeští začínající spisovatelé? A umíme ještě pracovat s nádherným jazykem, jakým bezesporu čeština je?   

Myslím, že psavci, i začínající, jsou na tom moc dobře. Píší příběhy o současných hodnotách, o svém životě, sociálních sítích, ale píší to dobře. Dnešní trend nutí, aby byla díla kratší, měla spád, měla třeba pro náctileté hodně obrázků, rámečků, a méně textu, což je škoda. Ale jsou i autoři, kteří píší dlouhé romány a mají své čtenáře. Jak umím pracovat s jazykem? Ráda si s ním pohrávám. Občas něco napíšu hodně květnatě, opravdu si hraji se slovy a možnostmi, které český jazyk má, do konečné verze knihy to však upravím dle požadavku redakce, aby to zase odpovídalo trendu spádovosti a ne příliš dlouhému textu. Asi kdybych mohla napsat knihu a nebyla limitována vydavatelem, má 600 stránek.

Kromě psaní pracujete jako školní psycholog., Čím je pro vás tedy psaní? Koníček, práce, zaměstnání, odreagování?

Vždy říkám, že psaní je moje láska a psychologie je mé poslání, práce, která mne naplňuje. Psaní je dost často i odreagování. Únik do jiného světa. 

Když už jsem zmínil povolání školního psychologa, musím se zeptat. Podepisuje se na dětech pandemie a s tím spojená omezení hodně?

Ano, podepisuje se. Nejen psychicky, ale i úrovní informací, které získávají a zapamatují si. Děti trápí strach z covidu, jako dospělé. Objevuje se i sebepoškozování, které musí řešit rodiče s odborníkem, protože já jsem mimo školu. Děti trápí i potíže s připojením na výuku, to, že nerozumí výkladu, zlobí jim kamera či reproduktor. Trápí je sociální izolace. To hrozně moc. A některé děti si zároveň zvykly, že už jsou dlouho doma a nechtějí zpět do školy, takže bude potíž s adaptací, mnoho dětí bude mít bolesti břicha a nevolnosti, než si na školu opět zvyknou.

Jak se pro vás změnila komunikace s žáky. Přece jenom jste byla zvyklá s nimi sedět tváří v tvář. Jak to děláte nyní?

Komunikace se změnila absolutně. Mimika, gesta, doteky, to všechno je pryč. Plaché děti raději píší, takže je vůbec nevidím. Kontaktují mne přes email, sociální sítě a chaty. Jinak přes živé hovory na Messengeru, kde vidím dítě velmi málo, obličej, ne celé jeho tělo. Případně děti volají na mobil. Působím nyní spíše jako krizový zaměstnanec poradny. Řeším krizové situace a dávám instrukce, jak z nich ven. Děti zkusí a pak se zpět ozvou. To samé je u rodičů a pedagogů. Konzultace ve škole byly dlouhé, měly návaznost. Nyní jsou to krátké hovory, kdy něco hoří a já to hasím. Zpětnou vazbu dostávám později, až dítě znovu něco trápí a zavolá. 

Klára Janečková (1979, Valašské Meziříčí) 
Vystudovala Univerzitu Palackého v Olomouci obor psychologii. Studium zakončila v roce 2009 státní zkouškou a obdržela titul PhDr. Nyní pracuje jako školní psycholog pro děti, rodiče a pedagogy na ZŠ Bratrství Čechů a Slováků v Bystřici pod Hostýnem. Profesionálnímu psaní se věnuje od roku 2002. O rok později se stala členkou Syndikátu novinářů ČR. Vyučuje tvůrčí psaní. V letech 2011 – 2014 pracovala pro firmu Ogilvy PR, spolupráce, hodnocení a propagace výrobků pro firmy LEGO Duplo a LEGO Friends, Bayer Medical care, Loreal – Žena ve vědě.
Bibliografie: Ďábelská tvář (2002), Zrada (2003), Osudová posedlost (2005), Manželské okovy (2006), Okovy (2008), Srdce v písku (2010), Temnota (2011), Prokletý původ (2013), Deník Gréty Kaiserové (2014), Pád do tmy (2018), Vítěz (2019), Francouzský manžel (2021).