Poté, co ji ve čtrnácti letech absolvoval, se rozhodoval, kam dál. „Chtěl jsem být řezníkem. Naproti nám jeden bydlel a mně se hrozně líbilo, že měl bílou zástěru od krku až po kolena a každý den byla čistá,“ směje se Strojil.

Jeho přání však nebylo vyslyšeno. „Maminka mi řekla, že co řezník vydělá za měsíc, to má dobrý miškář - tak se u nás říkávalo zvěroklestičům - za den. Ale dodala, že nesmím být lump, flamendr a tak. Člověk musel být střídmý, zvlášť v té poválečné chudobě,“ doplnil zvěroklestič.

Výnosné miškářské řemeslo slavilo za první republiky největší rozmach. „Dědilo se to většinou z otce na syna. Můj otec byl miškářem v Maďarsku, takže jsem pak mohl jít v jeho stopách,“ vysvětluje devadesátník.

Po první světové válce celou zem zasáhla bída. „Ještě několik let po válce to bylo hodně špatné, žili jsme hlavně z hospodářství, z vajec nebo podmáslí. Masa jsme moc neměli, a když ano, tak jenom olízat kosti. Taková vykrmená husa na Vánoce, to byla opravdu výjimečná událost,“ vzpomíná pamětník.

Byl jsem malý škrček

Když tedy maminka určila, čím její syn bude, nastalo další rozhodování. Kde sehnat toho správného mistra? „Moje sestra pracovala u obuvníka Pivečky a tam se doslechla, že strýček Plášek z Rudimova bere každý rok nového učně. Tak jsem tam šel. Byl jsem takový malý škrček, strýček se na mě kriticky podíval a řekl, že jestli udržím prase nebo sviňku, tak mě vezme,“ vypráví Strojil.

JAROSLAV STROJIL - vdovec, tři synové, šest vnoučat, tři pravnoučata, má 97 let, je zřejmě jedním z posledních žijících zvěroklestičů na Zlínsku, dříve byl i myslivec, teď chodí rád na procházky a do slavičínského muzea, kam věnoval své nástroje

U mistra Pláška pobyl rok a 1. března 1926 už šel poprvé sám miškovat. „To v životě nezapomenu. Přijeli jsme na Slovensko ke Skalici a strýček mně řekl, že mám jít požádat o nocleh. Zarazilo mě to, byl jsem stydlivý, ale řekl jsem si, že hanbu neudělám a všecko jsem vyřídil tak, jak mi on nakázal,“ usmívá se senior.

Ráno mu Plášek uložil, aby obešel všechny chalupy ve vesnici a všem se představil. „To aby lidé věděli, komu mají říct o práci. Denně jsem byl povinen obejít domy v dědině, kde jsme zrovna byli. Mě bavilo chodit mezi lidi, obhlédal jsem psíky, povykládal jsem s domácími. Neodbýval jsem to a pár slov jsem vždycky promluvil,“ svěřuje se Strojil.

Jen ho v té době mrzelo, že stále vypadal mladě. „Ženské si mě oblíbily a ptávaly se, kdy už přijde ten malý miškárek. To jsem neměl rád a vytahoval jsem se, abych působil statnější. Až mi začaly růst kotlety, nechal jsem se schválně zarůst, abych vypadal starší,“ říká s úsměvem miškář.

Po roce stráveném se strýčkem Pláškem se dostal k jinému mistrovi. „Musel jsem absolvovat tři roky učení, pak dva roky praxe a teprve potom jsem si mohl dát žádost do Spolku zvěroklestičů, abych mohl složit zkoušky,“ objasňuje pamětník s tím, že miškaření rozhodně nebylo nic jednoduchého.

Kůň dřív znamenal víc než žena

Práce to ale byla všude vážená. „Když jsme vykastrovali deset nebo patnáct hřebců v dědině, tak tam sedláci měli svátek. Dřív kůň znamenal všecko. Dokonce si vzpomínám, že když byl u jednoho sedláka nemocný kůň, všichni běhali, aby se vyléčil. Když mu ale umírala žena, nehnul ani brvou,“ popisuje zvěroklestič.

Vztahy mezi muži a ženami byly na začátku 20. století dost odlišné. „Bohatý synek si nemohl vzít služku nebo chudobnou ženu, to prostě nešlo. To byla urážka sedláka, že syn si nedokáže vybrat nevěstu, která je bohatá. Na krásu se nehledělo, svatby se tehdy domlouvaly v hospodě. To tak seděli chlapi a domluvili, že váš Tonek si vezme naši Mařenu, a už byla ruka v rukávě,“ připomíná Strojil.

V roce 1932 se slavičínský miškář dostal do Slezska. „Tam se dobře žilo, horníci byli bohatí a dobře platili. To nebylo jak zemědělci tady, kteří co vypěstovali, to snědli. Ani Slováci nebyli majetní, vždycky se ptali, co bude kolik stát. U nich chodilo i hodně fušerů, kteří nabízeli levné služby,“ kroutí hlavou senior.

Na Opavsku vydržel několik let, bydlel u hodných lidí, kteří mu dokonce chtěli namluvit svou dceru za nevěstu. „Ale já jsem měl narukovat na vojnu, tak jsem jim napsal dopis, že nemůžu slíbit na dva roky dopředu takový závazek. Když jsem si k nim přišel sbalit věci a říkali mi, že jsem byl jako jejich syn, tak mě to hodně dojalo,“ vzpomíná pamětník.

Na vojně se pak dostal do poddůstojnické školy. „Volno jsem měl vždycky od pátku do neděle, takže v sobotu ve čtyři ráno už jsem začínal pracovat a kastroval jsem i ve vojenském mundúru,“ směje se Strojil.

Koně si člověk musí získat

Důstojníci měli také přidělené koně, ale leckdo se jich bál. „S koněm si musí člověk pohrát, vzít mu kostku cukru nebo krajíček chleba, aby si ho získal a aby si na něj to zvíře zvyklo. To byli městští kluci, kteří to s nimi neuměli,“ mává rukou miškář.

Také mu prý bylo směšné, jak některým bylo smutno po maminkách. „Já jsem byl od svých šestnácti let ve světě, tak jsem se jim smál, že nejsou schopni se přizpůsobit vojně,“ doplňuje vitální devadesátník.

V roce 1935 ukončil vojenskou službu a vrátil se do slezského regionu. „Zařadil jsem se mezi konkurenci, byl jsem mladý a ničeho jsem se nebál. Chodil jsem od chalupy k chalupě a když ostatní seděli v hospodě, já jsem kastroval. Chlapi se pak jenom divili,“ potutelně se pochechtává senior.

Miškáři si prý rádi občas zavdali. „I mistr Plášek chodil do hospody, ale nikdy jsem ho neviděl opilého. Já jsem si občas dal vinný střik, spíš jsem ale pít nechodil. Co bych podporoval hospodské těžce vydělanými penězi? To jsem neměl zapotřebí,“ pokyvuje Strojil.

Navíc jezdil za prací na motorce, takže měl aspoň dobrou výmluvu. „Vždycky jsem řekl, že jsem motorizovaný, a to stačilo. Někteří však klidně popíjeli už od rána a v poledne už nemohli,“ popisuje zvěroklestič.

Láska na první pohled

V osmatřicátém roce také začal stavět dům ve svém rodném Slavičíně. „Ve čtyřicátém roce jsem dostavěl a poznal jsem svou manželku. Byla to láska na první pohled, přišel jsem k jedněm domů a viděl tam šikovné děvče, bylo jí devatenáct a mně devětadvacet. Jestli není zadaná, tak bych si ji vzal, říkal jsem si,“ vzpomíná miškář.

Zadaná nebyla a opravdu se vzali. „V té době už jsem nebyl žádný hej počkej, byl jsem vážený občan, chalupa postavená, takže už to bylo lákavé i pro ty mladé holky, bývat v takovém baráku,“ vysvětluje Strojil.

Za druhé světové války se z jeho rajonu ve Slezsku stalo zabrané území - Sudety. „Němci dávali propustku jednou za měsíc na dva dny, já mladý chlap a manželka doma. Tak jsem pořád obcházel hranici, která tehdy byla u Nového Jičína, a koumal, jak se dostat přes ni,“ poznamenává pamětník.

V jedné vesnici poznal ženu, která hranici přecházela běžně. „Ona tamtudy totiž chodila denně do práce. Poradila mi, jak se vyšlapanou pěšinou dostat na druhou stranu. Bez povolení jsem tak přecházel hranici a dostával se jednou za dva týdny domů,“ doplňuje senior.

Po dvouletém manželství se tak narodil nejstarší syn. „Ve čtyřiačtyřicátém, když byly synovi dva roky, dostala manželka tyfus. To bylo hrozné, byla celá rozpálená, a tak jsem šel tady za doktorem a ten ji poslal do nemocnice do Uherského Hradiště. Prý to bylo v nejvyšší čas,“ vybavuje si Strojil.

I on sám musel do karantény. „Vrtali mi hrudník, aby mi odtamtud odebrali krev. Pak se zjistilo, že jsem byl na vojně očkovaný a že mi nic nehrozí. Horší bylo, že synáček taky onemocněl, to jsme ženě tehdy ani neřekli, aby se jí nepřitížilo,“ dodává miškář.

Měsíc měl manželku v nemocnici. Tehdy se vděčnost projevovala v naturáliích. „Bylo to za války, jídlo se přidělovalo na lístcích. Ženini rodiče tam jezdili každý týden a vozili slepice, králíka, máslo nebo vejce. Za to byl pan doktor vděčný, protože jídla bylo tehdy málo,“ zapátral v paměti zvěroklestič.

Miškaření po válce zaniklo

Po válce však byla jeho profese nahrazena odbornými zvěrolékaři a z Jaroslava Strojila se stal veterinární technik. „Kastroval jsem třeba velké chovy v JZD a podobně, očkoval jsem prasata na červenku, zodpovídal jsem za tuberkulinaci a podobně,“ popisuje svou další činnost.

Tehdejší režim se mu však příliš nezamlouval. „Protivilo se mi zabírání chalup, oni byli bezohlední, brali třeba krávy do družstva, a vzpomínám si na paní, která se kvůli tomu utopila,“ zvážněl senior.

Když má ale popsat svůj největší majstrštyk, neváhá. „Přišel jsem na to, jak kastrovat koně bez uvázání. To je totiž vždycky zneklidnilo a vadilo jim to. Tak jsem to jednou zkusil bez toho, přišel jsem ke hřebci jako dojička ke krávě, nahmatal varlata a šmik,“ svítí devadesátníkovi oči.

Tento kousek ho proslavil a díky tomu se z něj stal vyhlášený odborník na hřebce. A jestli se někdy bál? „Kdepak, to člověk musí být trpělivý a nebát se. Zvíře strach vycítí,“ tvrdí Strojil.

Teď jsou jeho radostí procházky do muzea. „Občas si zajdu taky na pivo, někdy se podívám na televizi, ale už hůř vidím a slyším. Ale co bych chtěl v mém věku, že,“ směje se vitální senior, který v srpnu oslaví 98. narozeniny.