Pracovnice Státního okresního archivu v Kroměříži Martina Šlancarová uvádí, že k definitivnímu zániku domácích porodů, došlo po nástupu komunismu v roce 1948.

„Stát pomalu začal omezovat porodní asistentky, porodní báby a jejich pravomoci,“ říká Martina Šlancarová. Porodní báby přitom nebyly žádné nevzdělané mastičkářky. Procházely dlouhodobými kurzy. Na výkon svého povolání se připravovaly i několik let.

Když zkušenosti nestačí

„Ale i tak si musíme uvědomit, že to porodní báby neměly vůbec jednoduché. Neexistovalo žádné vybavení, žádná diagnostika. Zda je všechno v pořádku zkoušely báby například přiložením ucha k břichu rodičky. Když nastaly problémy mohly jen radit a čekat,“ popisuje Martina Šlancarová. Komplikací byl v době domácích porodů i porod koncem pánevním. Mnoho rodiček vykrvácelo či zemřelo na následky poporodních komplikací. Vysoká úmrtnost panovala také mezi novorozenci. „Hygienické podmínky byly špatné. Hodně dětí se narodilo mrtvých, další umřely krátce po porodu,“ popisuje Šlancarová.

Porodní báby byly zkušené dokázaly vycítit, když bylo nejhůř. „V tom případě se volal kněz, aby stihl dítě pokřtít. Případně dát matce poslední pomazání. Dítě by jinak mohlo skončit v takzvaném limbu, tedy předpeklí,“ uvádí pracovnice archivu.

Využít služeb lékaře bylo komplikované. V Kroměříži sice od roku 1830 fungoval městský špitál v místech, kde se dnes nachází třeba gymnázium, pro rodičky z okolí města byl však příliš vzdálený. Chudší rodiny neměly vlastní povoz, koně. Otázkou také je, zda by při tehdejším stavu cest převoz rodičce spíše nepřitížil.

K rozvoji vzdělanosti v oblasti porodnictví přispěl také František Jan Mošner autor první české učebnice porodnictví. Mošner působil na fakultě v Olomouci. Stal se rektorem olomoucké univerzity. Konec svého života strávil v Kroměříži. Žil tam se svou dcerou a jejím manželem Janem Kozánkem. Advokát, novinář a politik Jan Kozánek je uznávanou osobností města Kroměříže. Nedávno po něm byla pojmenována i jedna z kroměřížských ulic.

Okamžik hodný zvěčnění

Když se všechno podařilo a narodilo se zdravé dítě, byl to důvod k oslavě. Na památku šťastného okamžiku si rodiče nechali svého potomka vyfotografovat. I přesto, že se tehdy nejednalo o levnou záležitost.

Fotoateliéry fungovaly podobně jako dnes. „Nejznámějším fotografem byl Hugo Zontage. Jeho syn se později stal také dvorním fotografem arcibiskupa. Fotil například návštěvu císaře v Kroměříži,“ říká Martina Šlancarová.

Také tu fungoval fotoateliér Rafael. Jednalo se o pobočku fotoateliérů, které vznikaly v jednotlivých městech. Později byly všechny znárodněny,“ pokračuje Šlancarová.

Nastalo období, kdy nádherné, až umělecké, fotografie vystřídala jedna univerzální forma. Jako kdyby chtěl komunistický režim ukázat, že pro individualitu a originalitu není v totalitě místo. „Všechny děti z Kroměříže sedí v jednom křesle a drží jeden a ten samý papundeklový dort,“ popisuje Šlancarová. Komunisté zasáhli i do oblasti víry. Církev se dostala na černou listinu. Křty prováděli jen odvážní faráři. Podporovány byly obřad vítání občánků ceremonie, která si drží oblibu i v dnešních dnech.