Původně byla popraviště, jež vyvolávala husí kůži i těm nejotrlejším, za hradbami měst. Ta se však postupem staletí rozšiřovala a na místě některých zaniklých popravišť dnes již stojí rodinné či bytové domy. Ne jinak je tomu i v rámci Zlínského kraje.

Kat: správce nevěstince i mistr popravčí

Popravišti se to sice v regionu jen hemžilo. Ne každý se však mohl „pyšnit“ vlastním katem. Popravčí tak často pendloval mezi jednotlivými městy. Při putování měl vždy určený doprovod, protože byl často cílem pomsty. Protože pracoval s lidskou krví, byl kat společností opovrhovaný.

Jeho povolání však bylo potřebné a žádané. Kat byl ovšem vykázán nejen na okraj společnosti, ale často i za samotný okraj hranic města. Kromě trýznivého mučení a vykonávání hrdelních trestů měl i mnohem prostší úkoly. Vybíral záchodové jímky, byl správce městského nevěstince, chytal toulavé psy či likvidoval mršiny.

Ulice pojmenovaná po popravišti

Ani na Vsetínsku ti nejtěžší zločinci neunikli svému trestu. Například ve Valašském Meziříčí stávala šibenice na místech, kde je nyní nemocnice. Dále v Rožnově pod Radhoštěm, Zašové, Pržně. A samozřejmě i Vsetíně. Ani jedno z míst však nemělo svého vlastního kata. Celou oblast měl proto na starost popravčí z Lipníku nad Bečvou.

Na Zlínsku se popravovalo například ve Vizovicích. Polohu vizovického popraviště dokládá například mapa vojenského mapování z 60. let 18. století. Právo vykonávat hrdelní tresty sice obdržely Vizovice už začátkem 14. století, přesto se do dnešních dnů dochovalo jen několik písemných zpráv o vykonaných popravách. Například v roce 1719 zde bylo popraveno 9 osob za loupeže. Poslední poprava je doložena z roku 1727. Vizovice si zřejmě kata půjčovali z Uherského Hradiště.

Samotná popraviště, pranýře, trdlice a šibenice se do dnešních dnů nedochovaly nikde, protože musely být na základě panovnického nařízení z roku 1788 odstraněna ze všech měst a městeček všechny pozůstatky hrdelního práva.

Kvůli tomu například není známa nejen podoba, ale v některých případech ani místo šibenice. Kde přesně takové popraviště stávalo v Uherském Hradišti se podle historičky Blanky Rašticové můžeme jen domnívat.

„Ve městě zasedal hrdelní soud složený z 12 přísežných neboli konšelů. Hrdelní právo mělo je jen několik královských měst na Moravě a stvrzovalo právo popravovat odsouzence. Hradišťský kat bydlel pod mařatickým kopcem a zde také stála šibenice. Přesné místo již dnes nezjistíme, vodítkem může být pojmenování jedné ulic v Mařaticích- Pod Šibenicí,“ říká Blanka Rašticová.

Hádavé ženy na pranýř

Ve Valašských Kloboukách, na dnešním Masarykově náměstí, stával také pranýř. „Pranýř byl místem hanby, ponížení a utrpení. Pranýř byl dostupný všem, kdož urážkami, posměchem, pliváním a někdy i ranami nebo házením shnilých vajec a zeleniny chtěli trápit pranýřovaného. Pranýřováním se trestaly přestupky lehčího rázu. K veřejné hanbě se takto odsuzovaly ponejvíce ženy hádavé a klepavé, zloději a také řemeslníci a obchodníci za drobné podvody a nepoctivost Po několika dnech byl odvázán, na viditelné místo mu byl katem vypálen cejch a poté metlami vyhnán z města,“ dodává Rašticová.

Popraviště jako místa plná negativní energie

„Lovci duchů" před takovým místem zaniklých popravišť varují. Nezřídka se zde setkávají s výskytem paranormálních jevů. Například někteří majitelé stavebních míst v lokalitě bývalého popraviště v Kroměříži si nechali své pozemky prozkoumat psychotroniky a nejrůznějšími experty na pozitivní či záporné energie. Údajná energie hrůzy a utrpení zde i nadále přetrvává a tato místa nejsou vhodná na bydlení.

Na místech bývalých popravišť několikrát zasahoval i brněnský vyšetřovatel paranormálních jevů Jaroslav Drábek se svým týmem EPRV777, který má na svém kontě od roku 2005 více než 600 výjezdů k nejrůznějším případům.

„Ta místa v sobě mají vždy něco paranormálního. Jak se města rozšiřují, dostaly se bývalé pohřebiště a šibenice do dnešní zástavby. Lidé se svěřovali, že jim po domě chodí postavy a podobně. Poprvé se člověk vždy vyleká a dostane strach. A tím strachem se to začne nabíjet, rozvíjet,“ říká Drábek.

„Dokonce jsme jednou museli přistoupit i k vymítání. Dvě holčiny šly na bývalé popraviště a začaly vyvolávat duchy. Povedlo se jim to. Vyvolaly démona, který tam přetrvával po staletí v popraveném člověku. Jednu dívku to posedlo a začala se měnit všem před očima. Bylo to až hororové. Ale se šťastným koncem,“ vzpomíná na jeden ze svých nejhorších případů, který musela jeho skupina EPRV777 řešit, Drábek.

Psycholožka Klára Janečková je však toho názoru, že pocit s přítomnosti paranormálních jevů v místech bývalých popraviště je spíše otázkou víry člověka v ono nadpřirozeno.

„Bydlím v místě, kde byli prý popraveni němečtí vojáci. Ale nemůžu říct, že bych přemýšlela, zda je tu nějaké nadpřirozeno. Bude to spíš o víře toho člověka,“ míní psycholožka Janečková.

„Pokud člověk věří v paranormální jevy, mohou ho dostihnout bez ohledu na to, kde bydlí. A pokud naopak nevěří, tak ho asi nechají i tato místa chladným,“ říká psycholožka. „Ovšem duševně labilní jedinci si mohou cokoliv, co v nich vyvolá strach, vysvětlit jako nějaké nadpřirozeno,“ varuje Klára Janečková.