Definuje přenesení biskupského sídla v Olomouci od původního kostela svatého Petra k nové bazilice svatého Václava, v jejím závěru jsou vyjmenované vsi a usedlosti, které patřily k majetku jednotlivých velkofarních kostelů při hradských obvodech v Přerově a Spytihněvi. Dodnes však není objasněno, zda se v této souvislosti jednalo o Jarohněvice u Kroměříže či dnes již zaniklé Jarohněvice u Hodonína.

Zpráva, jež už bezesporu mluví o Jarohněvicích u Kroměříže, je datovaná rokem 1348. Vítek z Jarohňovic tehdy vložil poplužní dvůr s loukami a lesy Skochovi z Troubek a jeho bratrům. Další část tou dobou držel i Smil z Rataj.

Skoch a jeho bratři Necháč, Štěpánek a Stach dvůr však nedrželi dlouho a už v roce 1355 jej prodali Vojtkovi z Hulína a Zdeňkovi z Jarohňovic. A i Zdeněk zanedlouho prodává svůj díl Dětřichovi z Jarohňovic, který však již mezitím zdědil i Zdeňkovu polovinu, a v jeho vlastnictví tak byl celý dvůr. Roku 1373 k němu navíc dále přikoupil i druhý existující poplužní dvůr od Henzlíka z Koválovic.

Avšak i poté se majitelé často střídali, a to až do dob třicetileté války, která měla velmi neblahý vliv na další vývoj obce. Před ní ve vsi bylo 10 usedlostí – pololánů, 2 grunty po půldruhé čtvrti, 12 čtvrtí, 2 usedlosti půlčtvrtní a 2 chalupy bez polností. Válka však ves zpustošila a mnoho usedlostí zůstalo opuštěných. První pohromou byl nájezd polských kozáků poslaných na pomoc Habsburkům v únoru 1620. Koncem toho roku pak bylo navíc v Kroměříži a okolí ubytováno císařské vojsko, které však nebylo o nic lepší než vojska cizí. Válečná tažení se na životu obce podepsala tak, že po jejich skončení zůstala ze zmíněných 28 usedlostí pouhá polovina.

Opuštěné naštěstí nezůstaly dlouho. Ztráty však neutrpěly pouze Jarohněvice. Mnoho vsí bylo vypáleno a poddaní utekli do jiných oblastí. Tímto se stalo, že do vnitrozemských vesnic s opuštěnými usedlostmi přišli lidé z jiných částí země. I do Jarohněvic přišlo několik rodin z jižní části dnešního polského Slezska, které tehdy patřilo k zemím Koruny české.