„Už tam jsem přišel na to, že učitelé jen výjimečně uměli učit. Byla tam jediná učitelka, které jsem si opravdu vážil. Měla mě z biologie a svým přístupem k výuce se jí podařilo ve mně vzbudit takovou lásku k přírodě, že jsem začal studovat i na vysoké škole zemědělské obor lesnictví,“ vzpomíná dnes dvaaosmdesátiletý důchodce, kterého i tam styl výuky velice zklamal.

Kvůli politickým názorům svého otce musel však v padesátých letech ze školy odejít a začal pracovat jako úředník v Kroměříži a později v technické funkci v tamní Dioptře. Při zaměstnání si doplnil vzdělání a stal se z něj učitel na učilišti Lindovka v Kroměříži.

„Splnil jsem si tím svůj sen. Nastoupil jsem už s jasnou představou, co je potřeba udělat a jak učit, aby žáci výkladu rozuměli. První tři roky jsem však jen běhal mezi školou a dílnami a pátral jsem po příčině, jak je možné, že nejsou schopní přenést teorii do praxe,“ říká učitel ve výslužbě.
Na základě studia tehdejších nejmodernějších směrů začal pracovat na nové metodě komunikace s žáky.

„Odvodil jsem si, že když jim chci něco sdělit, musím být stručný, podávat látku po malých úsecích a hodně se ptát, aby museli sami přemýšlet,“ podotkl Šušlík.

Dodal, že při jeho výuce žáci uplatňovali své zkušenosti, a tím se uplatňovali společensky. „Odpovídá to dnešnímu trendu o využití emocionality při vzdělávání, což je špička ve vývoji výchovy,“ objasnil důchodce, který se i přes svůj pokročilý věk o tuto problematiku stále živě zajímá.

Podle něj je správný přístup pedagogů v mateřských školách a na prvních stupních základních škol. „Tam děti učí vlastně v duchu Komenského, to znamená činěním. Děti dělají to, co se mají naučit pro život, a to je důležité. Jak se začne starším dětem už jen přednášet, je to velká chyba,“ uzavřel bývalý pedagog.