Mezi největší atrakce oslav trati Kroměříž – Hulín – Bystřice pod Hostýnem, patřila parní lokomotiva Matěj. Ta ráno vyrazila z Valašského Meziříčí a na cestě do Kroměříže jí mávaly skupinky nadšenců, v cíli ji vítalo na stovky návštěvníků. Ti si mohli prohlédnout nejenom Matěje ale další lokomotivy a třeba i výropnu anebo výstavu historických předmětů.

„Do roku 1880 do Kroměříže vlak prostě nejezdil hlavní trať Císaře Ferdinanda vedla přes Hulín. V Kroměříži dráhu nejprve nechtěli, protože se jednalo o nový dopravní prostředek, ke kterému byli tehdejší zastupitelé značně skeptičtí," vyprávěl Stanislav Domanský z Občanského sdružení Kroměřížská dráha. Věc se tedy podařila napravit až v tom roce 1880, kdy byla postavena nejdříve krátká trať Kroměříž – Hulín o rok později byla prodloužena až do cukrovaru ve Zborovicích a později také z Hulína až do Bystřice pod Hostýnem. „Nejdříve se na trati jezdilo s parními lokomotivami, když jedete parním vlakem musíte se připravit třeba na trhavé rozjezdy, vůni kouře a také na černé saze," vysvětlil dále Domanský. Obsluha parní lokomotivy se dá zvládnout v jednom, občas měl strojvůdce k ruce pomocníka. „Záleží na typu stroje, některé mají třeba i automatické přikladače uhlí. Kdyby člověk v takové lokomotivě usnul, nedělo by se nic dokud by nedojel k návěstí stůj," objasňoval Domanský. Dále by lokomotivu čekala nejspíše tragédie. Dnešní lokomotivy už jsou ale zabezpečeny. „Musí se pravidelně mačkat tlačítko stav bdělosti, jakmile strojvedoucí tlačítko nezmáčkne vlak sám zastaví a nic se nestane," dodal člen sdružení.

Na oslavách nebyly jen stroje k prohlídce, zájemci se s nimi mohli i projet. „Moc se nám libila jízda motoráčkem Hurvínkem, na prohlídce parní lokomotivy Matěj, bylo nejlepší, když nám pan strojvůdce otevřel tu horkou pec do které se přikládá uhlí, a teď bychom se rády projely historickým autobusem," usmála se Jarkovská Kateřina, která akci navštívila i se svými dvěmi dcerami.

Jízda historickým autobusem trvala asi půl hodiny. Řídil ji mladý majitel Tomáš Studený. „K historickému autobusu jsem přišel už jako mladý kluk, někteří si kupovali svá první auta, a já si řekl auto má každý, ale autobus to je výzva," přiznal Studený.

Na železnicic má každá lokomotiva svoje jméno: „To je Mandelinka, Bobina, Bardotka jakože má nadmutý hrudník, Brejlovec a Žehlička," vyjmenovává holešovský místostarosta Jaroslav Chmelař. Ten na dráze strávil pětatřicet let, jezdil jsem jako strojvedoucí i jako mistr v servisních vozech.

„Když jsem jako mladý kluk po střední začínal, těšil jsem se, že hnedka budeme řídit ale kdepak dali nám do ruky kolečka a už jsem vytrhávali trávu na nádraží," vyprávěl Chmelař.

Od patnácti let procházel pořád nějakým výběrovým řízením,chtěl se zkrátka dostat až k řízení rychlíků. „Bavilo mne na tom hlavně to že je to zodpovědné a elitní povolání, nakonec jsem udělal zkoušky takřka na všechno, kromě Pendolína," podokl bývalý strojvedoucí.

I on při měl práci mnoho krizových chvilek, nejhorší jsou podle něj letní rána. „Když jste v kabině sám, tak ve tři ráno, často se vám prostě zavírají oči únavou. Snažil jsem se držet bdělý, třeba cvičením anebo posloucháním rádia," prozradil Chmelař. Na únavu už jsou dneska bezpečnostní prvky, ale třeba srážce s bažentem jde zabránit jen težko. Horší ale je, když někdo z protijedoucího vlaku vyhodí třeba láhev. To pak v té rychlosti prorazí čelní sklo a když včas neuhnete, tak vás to může i zabít," uzavřel místostarosta.