V blízkosti potůčku Salaška bylo bestiálně zavražděno dávkami ze samopalů gestapa devatenáct bezbranných dospělých mužů i mladistvých chlapců, ale také jedna žena ze Salaše. Padli tam otec vedle syna, bratr vedle bratra. Světlého dne svobody, kterého se Salaš dočkala v časných ranních hodinách 30. dubna 1945, se nedožili. Jejich mrtvá těla byla třicátého dubnového rána ukládána do společného hrobu na místním hřbitově.
Cesty k němu i k památníku ve Vápenicích ale trávou nikdy nezarostly. Stále po nich někdo přichází, aby se poklonil památce salašských hrdinů. Přichází po nich i salašská rodačka, jednasedmdesátiletá Božena Zůbková. Se slzami v očích vzpomíná na nejsmutnější den svého života.
„V té době na sklonku druhé světové války už bylo cítit dech svobody, která se blížila k naší vesničce, schoulené pod svahy Chřibů. A přesto se ho někteří její občané nedočkali. Dobrovolně se rozhodli, že půjdou do chřibských lesů na pomoc partyzánům, ale svého cíle nedošli.
Byl mezi nimi i můj tatínek František Pravdík, bratr František, bratranec Eduard, tatínkův bratr Alois, maminčin bratr a tři její bratranci. V naší rodině nezůstal živý jediný muž a nám ještě v tom roce vyhořel dům. Jen jeden z tehdejších dobrovolníků, František Mlýnek, se zachránil.
Hned po první salvě, která ve Vápenicích zazněla, se prý rozběhl do svahu s hustým bukovým porostem, kde kulkám gestapa unikl. Život mé maminky, které zůstaly na krku dvě nezletilé dcery, další už byla tenkrát vdaná, nebyl po této hrůzné tragédii vůbec lehký. Bolest, kterou naše rodina na sklonku války prožila, se nedá nikdy zapomenout,“ vybavila si v paměti smutný konec dubna před dvaaš
