Partyzánský oddíl Olga se zformoval na přelomu let 1944 a 1945 ze skupinky, která se probojovala přes slovensko- moravské hranice po potlačení Slovenského národního povstání.
Jméno nesl po Olze Františákové, na konci války teprve devatenáctileté dívce, která byla jeho členkou a zpočátku dokonce velitelkou, protože se stihla proslavit v bojích na Slovensku. Později sama navrhla, aby se velení ujal některý z mužů a stala se zástupkyní nového velitele.
A paradoxně právě osoba Josefa Houfka se nakonec stala největší kaňkou na činnosti oddílu.
„Sloužil ve wehrmachtu, tam neuspěl, vyhodili jej. Protloukal se, jak se dalo, až zakotvil u partyzánů," shrnují historici jeho původní životní osudy.
Další problém byl v tom, že nový velitel měl sklony k alkoholismu, takže často jednal nesmyslně brutálně a podle pozdějších svědectví dokonce nechal za banální prohřešek popravit neobvykle trýznivým způsobem (ubodáním bajonety) dvojici členů vlastního oddílu. Po konci války byl za své jednání dokonce postaven před soud a strávil dva roky ve vazbě.
Působištěm partyzánského oddílu Olga bylo kromě Kroměřížska také Vyškovsko a Uherskohradišťsko, především ale pohoří Chřiby a vesnice v jeho okolí. Oddíl postupně dosáhl počtu přibližně 130 členů, dvě desítky z nich při střetech s Němci do konce války zemřely.
Skupina prováděla přepady německých vojáků, sabotáže a podobně, jejich největší akcí bylo nadlouho vypuštění třiceti cisteren s benzinem, k němuž došlo 26. února 1945 na nádraží v Morkovicích.
Nakonec se ale oddíl navždy proslavil doslova husarským kouskem, k němuž došlo v dubnu pětačtyřicátého roku v Hošticích. Tehdy se totiž členům skupiny podařilo na tamním zámku senzačně zajmout samotného velitele německé 16. tankové divize generálmajora Dietricha von Müllera. Partyzáni jeho štáb dokonale zaskočili a zajato bylo i dalších osm důstojníků.
Podobný úspěch byl přitom podle odborníků naprosto unikátní nejen v rámci protektorátu, ale dost možná i celé Evropy. O úspěšné akci partyzánů z Kroměřížska byl informován velitel 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky major Murzin a také velitel 2. ukrajinského frontu maršál Malinovskij, který si hned vyžádal co nejrychlejší předání generála kvůli jeho znalostem plánů obrany brněnské oblasti.
Von Müller byl ale Rudé armádě vzhledem k vývoji situace předán až 2. května 1945 (a v roce 1955 byl nakonec ze sovětského zajetí propuštěn).
Právě tento úspěch navíc založil na strašlivý masakr, k němuž došlo o několik dní později 29. dubna 1945 v malé obci Salaš na pomezí Slovácka a Kroměřížska.
Příslušníci gestapa převlečeni do ruských uniforem a smíchaní s Vlasovci sem dorazili pod záminkou údajného náboru partyzánů. Devatenáct z dvaceti mužů, kteří jejich výzvy uposlechli, zákeřně a brutálně povraždili.
Unikl jediný, ovšem dvacátou obětí se stala žena, která na místo právě ve chvílích německého řádění přijela na kole, protože údajným partyzánům od počátku nedůvěřovala.
Zdrcené zbylé obyvatele vesničky ochránili nedlouho po tragédii skuteční příslušníci partyzánského oddílu Olga a krutou ironií je, že pouhý den poté, v pondělí 30. dubna brzy ráno byla obec osvobozena rumunskými vojáky…
„ Zkrvavená a rozstřílená těla mrtvých byla přivezena na povozech taženými koňmi pod místní hřbitov. Když se to maminka dozvěděla, vzala mě tam s sebou, ale k mrtvým mě nepustila. Posadila mě na schody kaple pod hřbitovem," zavzpomínala před nedávnem pro Deník dnes devětasedmdesátiletá Božena Zůbková, která je už jedním z posledních žijících pamětníků tragédie.
Oběti byly pohřbeny do společného hrobu a nad ním vyrostla dlouhá řada dvaceti kamenných pomníků s fotkami a jmény obětí. Na místě tragédie byl už v roce 1945 umístěn kamenný památník a za dřevěným plotem vztyčeno dvacet dřevěných křížů.
Ty byly později vyměněny za kamenné a v roce 1985 ke čtyřicátému výročí neštěstí byl postaven nový památník, který smutný osud obětí připomíná dodnes.
„Tragické události samozřejmě stále v obci rezonují, i když přímých pamětníků už je s ohledem na značný časový odstup bohužel jen málo," řekla Deníku starostka obce Jitka Točková.
Pietní akt u památníku padlých se letos v obci konal už uplynulou sobotu 25. dubna, v Salaši samozřejmě stále žije celá řada příbuzných obětí dubnového masakru.
Co se týče partyzánské skupiny Olga, někteří její členové se později po válce zapojili také do odbojové činnosti proti novému komunistického zřízení.
Objevily se také informace, které měly Olgu Františákovou usvědčovat z válečné kolaborace s gestapem, hodnověrné důkazy ale nikdy zveřejněny nebyly a podle historiků jde nejspíše o výmysly. Památník padlým členům oddílu stojí na Bunči a jeho jméno dodnes připomínají některé místní trasy či stezky.
Chaos na konci temné doby Při probírání vzpomínkami na tragédii u Salaše se člověk neubrání překvapení nad tím, jak nepřehledný a chaotický musel být v regionu konec války. Oddíly prchajících německých vojáků a gestapáků se mísily s nejrůznějšími dobrodruhy z Polska či Slovenska, uniformy nosil málokdo a snadno tak mohlo dojít k podobně tragické záměně, jako v případě obětí, které uvěřily, že je jejich kati chtějí skutečně dostat k partyzánům. Ostatně, ani ti se nechovali vždy právě v rukavičkách. I dnes tak dýchá z toho příběhu strach: jak děsivě snadno se může doba „vymknout z kloubů". Stojí za to si připomenout, že se to může přihodit znovu. A že se to zatím v dějinách vždy znovu a znovu stalo…
