Vyhrát bitvu ale není jednoduché. „Nejde se nějak zasadit, když je krize a není práce. Nějaké kroky jsme ale samozřejmě podnikli, protestovali jsme proti hromadnému propouštění, hádali se, ale k ničemu to nevedlo,“ povzdechl si například předseda odborové organizace kroměřížského podniku Magneton Milan Čala.

Zmírnit dopady krize se snaží také odboráři koryčanské firmy Koryna. „V době krize, kdy za námi vedení přišlo s návrhem snížit pracovní úvazky, jsme se s nimi dohodli, že pokud opravdu sníží počet pracovních hodin zaměstnancům z 37,5 na 30, tak ať změnu s každým proberou individuálně, a uzavřou ji formou dohody, ne dodatku. Snížení pracovního úvazku pak platí do konce roku,“ poznamenal tamní předseda odborů Jaroslav Vrba.

Ačkoliv se někteří lidé na odbory dívají skrze prsty, Vrba jejich existenci hájí. „V zákoníku práce se v dnešní době mění některé body ze dne na den, lidé nestíhají a ani nemají čas to neustále sledovat. My o změnách máme informace, dbáme na dodržování zákona,“ upozornil Vrba.

Spolupráci s odbory si pochvalují i mnozí pracovníci. „Já pracuji v Hulíně a u nás odbory fungují skvěle. Přesto jsem z nich ale vystoupil, bylo to kvůli některým lidem. Nelíbilo se mi, jak jednali. Každopádně ale odbory mají smysl, i těm , co nejsou členy, vycházejí vstříc,“ míní například Miroslav Čížek z Koryčan.

Spolupráci s organizovaným hájením zaměstnaneckých práv hodnotí kladně také Jana Laštovicová z personálního oddělení firmy Plastika Kroměříž. „Vždycky jsme se s nimi dohodli, zkušenosti máme dobré, i když jejich zástupci chtěli nějaké ústupky,“ potvrdila Laštovicová.

Kdo přijde o práci a nenajde si sám hned jinou, končí na Úřadě práce. A na tom kroměřížském musejí právě i v důsledku zmíněné krize zvládat obrovský nápor nových uchazečů o zaměstnání.

„Jen o prvním dubnovém dni jsme zaevidovali tři sta deset lidí. Uchazečů přibývá, nápor se ale dá zvládat,“ uzavřel Josef Pospíšilík, vedoucí odboru evidence a podpory kroměřížského úřadu práce.