Poštěstilo se jí také chystat jídlo pro dva prezidenty – Ludvíka Svobodu a Václava Klause. „Na Ludvíka Svobodu si pamatuji jen matně, tehdy jsem byla ještě v učení,“ mávla rukou mistrová, která má jako největšího koníčka jízdu na kole.

Nebyl výběr, šla jsem na kuchařku

Své celoživotní povolání si ovšem žena, která naučila vařit a obsluhovat hosty už tři sta padesát žáků, nevybrala dobrovolně. „Studovala jsem v Praze-Klánovicích v letech 1969 až 1974. Tehdy rozhodovali o výběru povolání rodiče, a tak mě otec poslal na kuchařku. Já osobně jsem chtěla jít dělat k malým dětem,“ vzpomínala Ondrušková.


Připustila, že by asi kvůli tomu, že nemá hudební ani výtvarné vlohy, práci s předškoláky nezvládla. Přitom rauty, které spolu se studenty připravuje a na které se specializuje, jsou pastvou nejen pro žaludek, ale také pro oči.


O tom mohla se svými žáky přesvědčit i českého prezidenta Václava Klause při jeho březnové návštěvě ve Slavičíně. „Pochválil nás, že to máme hezky připravené. Přišel ke stolu a řekl: Tady je to krásné, všichni pojďte sem, abyste to ochutnali,“ řekla s nemalým nadšením mistrová. Návštěva z Pražského hradu tak mohla ochutnat krabího tatara v košíčku, rajčata plněná tvarohovým žervé, rozličné rolády nebo kuřecí galantinu. „Obsluhovali je vybraní druháci, i pro ně to určitě byla prestižní záležitost,“ soudí Ondrušková.

Je rozdív chování žáků

Přesto, že si kuchařka na jídla připravovaná za pražských studií podrobně nevzpomíná, některé z někdejšího nedostatkového zboží ji napadne ihned. „Hodně jsou teď na rautech rozšířené třeba mořské plody. Zvláštní také bylo, jak jsme se seznamovali s potravinami, které tehdy nebyly běžně na trhu,“ podotkla mistrová. Mohli tak ochutnat i jídla, na která ostatní museli stát dlouhé fronty anebo mít dobré známé v obchodě či restauraci. Často mnohá z nich ani napřed nedovedli pojmenovat. „Nosili jsme třeba tehdy po kapsách pražené mandle, které jinak nikde nebyly k sehnání. Anebo jsme měli k obědu smažený sýr, což také nebylo úplně běžné,“ zamyslela se Ondrušková.

Dodává, že na Pražském hradě obsluhovala dost často. „Bylo mi mezi patnácti a dvaceti lety. V tom věku jsem politiky ani moc neregistrovala. Měla jsem jiné myšlenky,“ připomněla si mistrová učňovská léta. „Úctu jsme k nim ale měli. Byla tam drezúra, museli jsme se chovat slušně. Kdo byl packal nebo umluvený, toho nebrali,“ pokračovala kuchařka-číšnice s tím, že jí samotné to připomínalo knihu Obsluhoval jsem anglického krále od Bohumila Hrabala.


Dnes už podle ní takoví románoví číšníci neexistují. „Teď už se studenti na hodně věcí ptají a diskutují, to za nás bylo nemyslitelné. Musím vysvětlovat, že není vhodné nosit třeba věci odhalující břicho, spoustu náušnic anebo prstýnky a nalakované nehty,“ komentovala Ondrušková s tím, že za dob jejích studií respektovali bez řečí všechny normy a příkazy. „Jsem sice za přísnou mistrovou, přitom ale přistupuji k dětem tak, aby to pochopily a neurazily se,“ dodala kuchařka.

Jak se žije…
kuchařce, která vařila pro hlavu státu

Budoucí kuchaře a číšníky školí mistrová pod slavičínským učilištěm v luhačovických hotelích Praha, Niva a Miramare. V každém z lázeňských hotelů je některý z jejích žáků. „Sama obdivuji a vážím si, když mi někdo dá znát, že jej tato práce baví. A je takových studentů celkem dost. Musím říct, že se děti snaží,“ připustila s úsměvem. Se svými žáky zvládá celkem běžně připravovat rauty při kongresech a různých benefičních akcích.


Kuchařina je však podle Ondruškové náročná a při nepozornosti i nebezpečná. „Tahat hrnce není žádná legrace. Někdy si to člověk ani neuvědomí a jen jakoby lehce nějaký posune nebo odnese a přitom může mít nádoba třeba patnáct kilo,“ podotkla Ondrušková s tím, že ji neminuly ani spáleniny a pořezání. „A ani to tak nebolí, když si ublížím já, jako když si ublíží děti. Hlavně s prváčky musí být člověk ve střehu, protože neznají zařízení. Právě když jsem byla obsluhovat pana Klause, tak se tady v Luhačovicích jedna dívka postrouhala. Všechno se musí naučit, hlavně tu jistotu,“ vypozorovala za léta praxe mistrová.


Za téměř 40 let za plotnou a na place už cítí některé zdravotní nevýhody svého povolání. „Už jsem celkem zmožená. V každém případě to odnáší záda,“ posteskla si kuchařka. Proti bolesti bojovala jednu dobu plaváním, nyní preferuje každodenní jízdu na kole. „Také ráda tančím,“ zmínila mistrová dalšího koníčka. Celoživotní vaření v práci i doma však bere s nadhledem. „Moc o tom nepřemýšlím. Prostě vařím celý život. Jsem schopná za hodinu navařit celé jídlo i umýt nádobí,“ směje se.


Svou práci a žáky už asi neopustí. „Je to zajímavé povolání a svým způsobem mě vlastně baví. Pořád sice myslím i na práci s malými dětmi, ale za dva měsíce chystáme přírůstek do rodiny, a tak se těším a nemůžu se dočkat už druhého vnoučete,“ uzavřela mistrová s tím, že jeden její syn se po vzoru matky také rozhodl stát se kuchařem.