Celý den začal právě kladením věnců u pomníku padlých, od kterého se průvod přesunul na nedaleký hřbitov.

„Po té byla v plánu výroční schůze, při níž jsme vyznamenali členy sboru. Připravili jsme pro ně plakety, medaile i čestná uznání. Na odpoledne jsme nachystali námětové cvičení hasičů z kvasického okrsku a celý den završila veselice s kapelou Hulíňané,“ přiblížila dobrovolná hasička Michaela Skácelová.

Slavnostní setkání v lubenském kulturním domě si při tom nenechali ujít ani pamětníci, kteří do tamního sboru vstoupili i před šedesáti lety. „Když se dnes dívám na fotky z kroniky, jsem už jediný, kdo z těch dvaceti lidí žije,“ povzdechl si například Vladimír Chocholatý, který vstoupil do Československého svazu požární ochrany už v roce 1948.

„Tehdy hořelo daleko více, než dnes. Domy i stodoly měly doškové střechy, a když udeřil blesk, všechno vzplálo. Dokonce i děti tady něco zapálily,“ vzpomínal senior.

Dobrovolných požárníků bylo proto potřeba opravdu hodně a členy se získávalo všude možně, třeba i v hospodě. „Ono ale nosit i tu uniformu byla čest. Dlouho se na ni čekalo, ale pak se v ní dalo ukazovat před děvčaty,“ přiznal s úsměvem Chocholatý.

Dnes už se však pamětník, který má stále schovanou požárnickou legitimaci, s hasiči příliš nesetkává. „Aktivní činnost jsem ukončil před dvaceti lety, vždyť už bych nemohl jezdit ani na závody. Občas se jdu ale podívat na nějakou schůzi, kterou místní hasiči pořádají a myslím, že se jim to daří. Taky se za mnou přišli podívat, když jsem slavil osmdesátiny,“ uzavřel Chocholatý.