O výsledku procesu rozhodovaly dva základní faktory. Za prvé, zda je Květná zahrada schopna fungovat bez Podzámecké zahrady a zámku. A za druhé, zda stát na pozemcích v Květné zahradě vybudoval nové stavby či jen modernizoval majetek, který se zde nacházel ještě před znárodněním v roce 1949. V obou případech dala soudkyně Jana Ivánková za pravdu státu a následně rozhodla v jeho prospěch.

Podle právníka obhajoby Petra Wünsche se celou dobu snažil stát nahlížet na všechny výše zmíněné objekty jako na samostatné nemovitosti, nikoliv jako na celek.

„Opírali jsme se o to, že během jednání nebyla prokázána provázanost mezi Květnou zahradou a zbylými nemovitostmi, které již žalobce vlastní,“ zaznělo z úst Wünsche.

Naopak protistrana kladla důraz na propojenost zámku a zahrad. Právní zástupce Arcibiskupství olomouckého Stanislav Hykyš hovořil o Květné zahradě jako například zázemí pro estetické vybavení zámku či útočišti pro květiny z Podzámecké zahrady v zimním období. Právě ono propojení by nahrávalo do karet církvi v otázce vlastnictví.

„Zámek a zahrady měly vždy pouze jednoho vlastníka a tím byla až do spáchání majetkové křivdy v roce 1948 olomoucká arcidiecéze. A tak by to také mělo zůstat,“ uvedl mimo jiné u soudu Hykyš.

Soudkyně Jana Ivánková se nakonec ztotožnila s tvrzením státu.

„Za celé období existence zámku a zahrad byl sice vždy jeden vlastník, nebylo však během procesu prokázáno, že by objekty nemohly fungovat jeden bez druhého,“ řekla Ivánková.

Navíc se žalující straně nepodařilo vyvrátit tvrzení Národního památkového ústavu, že v areálu vznikly nové stavby, které neumožňují navrácení zpět církvi.

Komplex prostě nejde jednoznačně rozdělit

Ve svém rozsudku to zdůvodnila i Ivánková.

„Květná zahrada se skládá z 19 pozemků. Na některých z nich se nacházejí nové stavby jako centrální kotelna, technické zázemí pro zaměstnance, nově vybudovaný skleník a další. Samozřejmě stavby jako kolonáda, rotunda zde stály ještě před znárodněním, ale komplex nelze jednoznačně rozdělit. Nelze z něj odjímat jednotlivé pozemky,“ nechala se slyšet předsedkyně soudu.

„Zákon by měl zmírnit křivdy, které se žalující straně staly v minulosti. Není však možné navrátit všechen majetek. A na to bylo pamatováno ve finanční náhradě, kterou církev od státu obdržela,“ sdělila soudkyně.