Životní příběh nevidomého maséra Petra Loupance z Chvalčova na Kroměřížsku je ukázkou toho, že žádný handicap nás nedokáže zlomit, pokud nerezignujeme a budeme bojovat.

Petr už se jako nevidomý narodil. Svět se tedy odmalička učil poznávat pouze zbylými čtyřmi smysly. A zatímco většina malých dětí, jeho vrstevníků, trávila čas se svými rodiči, Petr prožíval život daleko od domova.

„Od čtyř let jsem absolvoval první slepecké zařízení. Školku v Brně. Byl to můj druhý domov. Bydlel jsem v Brně od pondělí do pátku. Za rodiči a sestrou jsem jezdil pouze na víkend,“ popisuje svá raná léta Petr Loupanec.

Málokterý rodič si dokáže představit, že posílá ve čtyřech letech své dítě do neznáma.

„Odjížděl jsem vždy s brekem. Ale tenkrát jiná možnost nebyla. Mým rodičům řekli, že jedině v Brně mi mohou pomoci více rozvíjet sluch, hmat a život ve společnosti,“ vzpomíná Loupanec.

„Psal se rok 1981 a v Československu neexistovalo žádné zázemí pro nevidomé. Dnes, když se narodí slepé dítě, jezdí za rodiči domů asistenti a radí jim, jak se o něj starat, jak ho vychovávat. Učí dítě a rodinu společnému soužití. Moji rodiče ale nic takového nevěděli,“ říká Petr Loupanec.

Z LÁZNÍ DO KUMBÁLU

V Brně Petr absolvoval také základní školní docházku. Když se pak rozhodoval, kam se jeho život bude ubírat dál, vybíral mezi obory ladič pián, čalouník, kartáčník, košíkář a masér. Zatímco rodiče už viděli svého syna na gymnáziu, on si nedal „řemeslo“ vymluvit.

„Chtěl jsem po střední škole umět něco dělat,“ vysvětluje své tehdejší rozhodnutí Petr.

Nakonec zvítězil obor masér. Pro Petra Loupance to byla zajímavá zkušenost. Poprvé se dostal do kolektivu s vidícími lidmi. „A tak se masérstvím živím dodnes. Byl jsem na brigádě v lázních, rok jsem pracoval v Luhačovicích,“ vzpomíná na svou profesní minulost.

„Teď mám malý kumbál na náměstí v Bystřici pod Hostýnem, kam za mnou dochází lidé,“ usmívá se Petr Loupanec. Ačkoliv běžně za svými klienty domů nechodí, u imobilních a špatně chodících udělá výjimku.

„Když mi starší babička řekne, že by jí cesta ke mně trvala tři čtvrtě hodiny, přijde mi jako lepší varianta, že přijdu já za ní,“ míní.

A myslí si Petr, že absence zraku mu dodá větší cit do rukou, které každý den využívá pro svou práci?

„Říká se, že když vám Pán Bůh někde vezme, jinde vám přidá. Důvod je ale podle mě daleko prostší. Prostě ostatní smysly více cepujete,“ uvádí Petr Loupanec a přidává jeden příběh ze života.

„Manželka dokázala při přebalování syna po hmatu odhalit dětskou šestou nemoc. Přitom lékařka nám tvrdila, že to zjistí jen člověk, který vidí. Tak jemný cit v rukou dokážeme mít.“

S MANŽELKOU SE NAHMATALI

Petr Loupanec má se svou ženou, taktéž nevidomou, dva syny a jednu dceru. Ani jedno z dětí nemá vážné zrakové problémy.

„Samozřejmě jsme se báli, že se děti mohou narodit slepé. Genetik nám ale tehdy řekl, že šance, abychom měli slepé dítě, je asi půl procenta.“

Výchova dítěte za situace manželů Loupancových není jednoduchá. Rodiče to, zdá se, zvládají na výbornou.

„Máte de facto tři možnosti. Za prvé, daný úkon zvládnete sami, ale delší dobu vám trvá. Za druhé, hledáte alternativní řešení. Za třetí, musí vám pomoci jiná osoba. Přenesu to do praktické roviny. Dítě si sami přebalíte, jenom to déle trvá. Kočárek nevozíte před sebou, ale taháte jej za sebou, protože si musíte ohmatat holí cestu před sebou. V jedné ruce máte hůlku, v druhé kočárek. V tomto případě se jedná o alternativní řešení. A potom poslední varianta, když chcete, aby si dítě například malovalo, učilo se, jak vypadá pejsek, červená barva, tak ho dáte například babičce na hlídání,“ usmívá se Petr, který se se svou manželkou poznal na narozeninové párty svého kamaráda.

Jak sám říká, nahmatali se tam a už jsou spolu dvacet let.

Ale někdy i na něj dopadne splín.

„Každé období vás něčím štve. Jako dítě jsem se chtěl stát řidičem kamionu. Nejde to. Na střední škole si hledáte holku. A to také není zrovna hitparáda. Pak se to nějak ustálí. Do doby, než přijdou děti. Nejvíc lituji toho, že jsem neviděl třeba jejich první besídku, dceru v tanečních a podobně. Všichni vedle vás děti fotí, říkají, jak jim to sluší. A vy tam stojíte, víte, že je to asi pravda, ale nic nevidíte. To vás někdy semele a je to na panáka nebo na dva,“ posmutní Petr.