Nejmladší starosta Kroměřížska, který se do čela vesnice dostal po neklidné podzimní povolební situaci až 12. dubna letošního roku, také hodlá udělat maximum pro zlepšení života ve své obci a za žádnou cenu se nechce svých vizí "jen tak vzdát". "Strašně nerad prohrávám, vlastně nenávidím prohry," přiznává sympatický mladý muž.

Setkali jsme se spolu ve vašem zaměstnání, proto mě ihned na začátek napadá otázka, jak se vyrovnává váš zaměstnavatel s tím, že je kolem vás taková publicita?

Byl na to především dopředu připravený, navíc bych ani na starostu nekandidoval, pokud by mi zaměstnavatel neumožnil zúčastňovat se různých setkání a jednání. Informoval jsem ho už předtím, že to vypadá, že budu nejspíš starosta. Řekl mi, že není problém a že mi dává volnou ruku. Snažím se také, aby mi to do pracovního režimu zasahovalo minimálně, a opravdu se to zvládat dá. Sám mi řekl, běž do toho, pomůžu, takže bych mu chtěl i poděkovat.

Vraťme se tedy k tomu, proč se člověk ve vašem věku rozhodne kandidovat.

Ještě v den voleb, kdy byly známy výsledky, jsem byl rozhodnutý, že v žádném případě na starostu kandidovat nebudu. Ovšem poté, co jsem hovořil s jinými zastupiteli, utříbil jsem si to sám v hlavě a po konzultaci s jinými lidmi, kteří mě neustále zastavovali na vesnici a ptali se mě, jestli bych to nechtěl vzít, jsem si řekl, že by bylo moudré, aby v čele obce už byl někdo, kdo není spjatý s tím minulým vedením. A tím, že mě ti lidé zastavovali, jsem si řekl, že tedy kandidovat budu. Utvořil jsem si určitou vizi, dal jsem ji na papír a předstoupil s ní před zastupitelstvo, které ji akceptovalo a zvolilo mě. Sice těsnou většinou, ale zvolilo.

Můžete mi alespoň trochu tu vaši vizi přiblížit?

V prvé řadě musíme, jak já lidově říkám, uhasit požár. A bohužel ten stav není absolutně optimální. Je třeba vyřešit ty největší problémy, které jsou, a je jich opravdu mnoho. Potom začneme řešit to zvelebení obce. Například kulturní život nebyl v Bořenovicích v podstatě žádný, kromě toho, že se v obci jednou do roka udělala mikulášská nadílka. Já si ještě z dětství pamatuji, jak chodívaly masky po vesnici a mělo to úplně jiný kolorit. Je třeba to změnit a musí se začít konečně kulturně žít. Máme krásně opravené prostory, které je třeba využít. Chybí i besedy s občany, a na těch změnách už jsme začali pracovat.

Byl i ten nulový kulturní život a viditelné nedostatky v obci jedním z důvodů, proč jste se vůbec rozhodl kandidovat do samotného zastupitelstva? Řekl jste si, že byste se chtěl podílet na změnách a vylepšit situaci?

Samozřejmě. Ono mohlo znít možná jednostranně, že šlo o to, aby tam byl někdo nový. Těch bodů, které by se podle mě měly změnit, je opravdu víc. Vůbec se mi nelíbilo, jak to ve vesnici funguje, a mnoho let jsem to kritizoval. Už jen ten úmysl kandidovat byl krokem pro to, abych se pokusil něco vylepšit. Kritizovat v hospodě umí každý a kandidovat mohl každý, všichni dostali pozvánku.

Spoustu lidí však trápila povolební situace u vás v obci, kdy kvůli nesouhlasu s přítomností minulého starosty Rudolfa Foukala ve vedení Bořenovic nepodepsali zbylí zastupitelé potřebný slib. Jak tehdejší atmosféra působila na vás?

Působilo to na mě smutně už proto, že jsem se k tomu vůbec nechal přemluvit a ten slib jsem také nepodepsal. Bohužel tam panovala velice špatná informovanost zastupitelů, co bude následovat. Já jsem si třeba zjistil to "a", ale nezjistil jsem si už "b". Pak byl třeba pro všechny šok, že nové volby budou až na konci března. Už na prvních jednáních, kdy jsme se vyhradili proti bývalému panu starostovi, jsem říkal, že nás je šest proti jednomu a kdykoli ho při problému přehlasujeme. U některých ale panoval názor postavit se k tomu tímto způsobem, takže jsme se postavili. Tehdy jsem nebyl v sobě dost pevný, podpořil jsem to a byla to chyba. Z nezkušenosti. Dnes už bych to neudělal. Samozřejmě ale nejsem žádný akční hrdina, který řekne, že je starosta a bude to tak a tak. Mou biblí se najednou stal zákon o obcích, a podle toho já se řídím. A když něco nevím, mám velkou podporu od senátora Janalíka i poslance Svobody, čehož využívám. Nikdy jsem si nepředstavoval, že nastoupím a všechno okamžitě poklape. Jen jsem si představoval, že to všechno půjde pomalejším tempem, že se to bude dělat více v klidu. Ale musíme řešit moc věcí najednou.

Jste ve funkci sice krátkou dobu, přesto když vás poslouchám, musel jste už vyřešit docela dost věcí. Neřekl jste si už někdy, že by bylo lepší, kdybyste do toho tehdy vůbec nešel?

To si člověk nemůže říkat. Ve zlomku vteřiny sice občas takhle zauvažuje, konkrétně ten první týden byl strašný. Protože když přebíráte něco takového, tak nespíte a přemýšlíte, co musíte vyřešit, tak si říkáte, že jste mohl mít klid. Ale to je jen chvilka. Já jsem známý tím, že nejdu do ničeho, o čem bych nebyl vnitřně přesvědčený na sto procent. Utříbil jsem si to v sobě a pak jsem se rozhodl, takže toho nemůžu litovat.

Konzultoval jste svou kandidaturu i se svými nejbližšími? Radil jste se s nimi?

Ne, v podstatě jsem jim jen oznámil, že to vypadá, že to bude tak a tak. Řekli mi svůj názor a podpořili mě. Je to v˙podstatě má osobní věc a budu se zpovídat sobě, za funkci pak občanům, kteří budou mou práci hodnotit.

Dostal jste po svém zvolení starostou od někoho nějaký talisman? Něco, co vám pomáhá při rozhodování.


Talisman jsem nedostal, protože mám už jeden zvláštní stále u sebe. Už nejméně tři roky nosím s sebou v tašce podkovu, kterou nikdy nevyndávám. Sice nejsem nijak pověrčivý, ale jsem už na ni zvyklý.

 

Jak vlastně vypadal váš den před tím, než jste se stal starostou, a jak vypadá dnes? Změnil se nějak?

To je opravdu krásná otázka. Nemám teď tolik času na kolo, které mám rád hlavně v létě. Je to už hodně cítit, hlavně na nohách, které se už lidově nekrútí tak, jak by se měly krútit. To je hodně velký rozdíl.

Den je ale samozřejmě jiný. Dřív jsem uvažoval, co mám udělat pro práci, což sice dělám i dnes, protože ji nijak nešidím, ale už mám v hlavě i další věci. Co je třeba všechno zařídit, do toho minimálně dvacet telefonátů denně. Přes oběd si pak chodívám na úřady zařizovat potřebné věci, takže je den diametrálně odlišný. Ale bylo by smutné, kdyby nebyl. Potom by to totiž znamenalo, že to člověk nedělá dobře, že to dělá velice okrajově, což v této funkci nejde. Je ale důležité dělat věci týmově a musí je dělat všichni.

A je nějaký koníček, který si za žádnou cenu nedáte i přes svou vytíženost vzít?

Je to cyklistika. Minulý týden o víkendu jsem věděl, že mám věci vyřešené, tak jsem vyjel ráno a vrátil se večer, s čistou hlavou, a zase jedu dál. To je můj velký koníček.

Jezdíte i závodně?

Jsem, jak já říkám, amatérský závodník. Máme tady v Holešově partu, se kterou se snažím, když je čas, jezdívat po závodech. Loni jsem jel Rusavskou padesátku, letos se poprvé chystám na Drásala. Ovšem s tím, jak na tom jsem časově, to vidím docela bledě. Nejde prostě všechno.