I přes svůj mladý věk má už řadu zkušeností. Byl asistentem na VŠUP v Praze v ateliéru Jiřího Beránka, pracoval také v ateliéru jednoho z nejvýznamnějších umělců současnosti Jeffa Koonse, účastnil se bienále v Japonsku a několik let studoval v New Yorku.

Teď předává své zkušenosti nejmladší umělecké generaci. Sklu se věnuje posledních patnáct let. „Vlastně si ani nemyslím, že jsem sklář. Spíš se považuju za sochaře. Ke sklu jsem se poprvé dostal na vysoké a potom v Americe na stáži,“ zavzpomínal mladý pedagog.

Do USA jste odcestoval na základě Fulbrightova stipendia a díky němu jste mohl v New Yorku tři a půl roku studovat. Proč jste se rozhodl právě pro tuto zemi?

Já jsem byl ve Státech už před deseti lety jako student Rhode Island School of Design. Vrátil jsem se naprosto okouzlený. Tehdy jsem si řekl, že bych strašně rád někdy zkusil žít v New Yorku.

Liší se umělecké prostředí tady u nás proti tomu za oceánem?

Určitě! Je mnohem členitější. Česko je opravdu malý rybník. Abych to vysvětlil. Výtvarné umění je strašně široký pojem. Můžete v něm jít od klasických disciplín až po ty nejvolnější. Tím, že je spousta umělců na omezeném prostoru, máte možnost procházet všemi těmi vrstvami a potkáte takové typy, které byste u nás rozhodně nepotkala. Jen si vezměte, že třeba jen Chelsea má asi tři stovky galerií. A je to jedna malá čtvrť.

Jak se můžou uživit?

No vidíte, jde to. Víte, New York je specifický v tom, že jsou v něm zastoupené všechny kultury. Lidi tam mají přímo před nosem nepřeberné množství výstav, jazzových klubů, prostě spoustu možností vyžití a společnost je možná trochu víc kultivovanější. A co je hodně důležité, umění jde ruku v ruce s businessem. Peníze a umění se mají rádi. (Úsměv.)

To byla Amerika, ale ještě před ní jste pobýval nějakou dobu v Japonsku.

Ano. Měl jsem tam citové vazby a později jsem dostal nabídku, jestli bych se nechtěl zúčastnit bienále sochy. Tak jsem se přihlásil, vybrali mne. Ale nedostal jsem hlavní cenu a to mne mrzelo. To vám bylo peněz… (Úsměv.)

Kolik?

No přes půl milionu korun. Fakt dost. Třeba příště.

Jak dlouho jste pobýval v zemi vycházejícího slunce?

No já jsem tam byl už před výstavou, protože jsem chodil s Japonkou. Takže jsem to byl omrknout. Chtěl jsem zjistit, zda bych byl schopný tam žít.

A byl?

Ne. Společnost je tak jiná… Když srovnám Ameriku a Japonsko, to se vlastně ani nedá srovnávat. Ameriku si vytvořili Evropani tak, aby fungovala. Ale Japonsko je diametrální rozdíl. Vůbec jsem si nedokázal představit, že bych tam mohl fungovat.

Kdy přišla nabídka ze zlínské univerzity?

To jsem byl ještě ve Státech, když jsem se dozvěděl, že sklo ve Zlíně dříve nebo později vznikne. Tak jsem se přihlásil do konkurzu. A vyšlo to.

Nelitujete svého rozhodnutí? Přeci jenom studenti občas dají zabrat…

(Smích.) Zatím ne. Tak já jsem byl dřív asistent na UMPRUM, takže vím, co učitelství obnáší. Tím, že ateliér teprve vzniká, máme všichni spoustu práce. Má to trošku pionýrské neduhy, ale každopádně je to povznášející.

Může se česká začínající umělecká generace srovnávat se světem?

Určitě. Vizuální, výtvarná stránka studentů je v Čechách na velmi dobré úrovni. Můžu srovnávat školy v Německu nebo v Americe, ale nikdy jsem neměl pocit, že bychom byli pozadu. Vůbec bych se toho nebál. Naši skláři se ve světě rozhodně neztratí.

Ateliér designu skla funguje teprve několik měsíců. Kolik mladých umělců máte v prvním ročníku?

Osm.

Kde vznikají ty krásné práce?

Tady ve Zlíně si všechno připravíme, uděláme formy a jednou za dva týdny vždycky vyjedeme na dva dny do Valašského Meziříčí, kde máme pronajaté hutě Sklářské školy.

Co čeká vás a vaše svěřence v nejbližší době?

Tak příští týden v úterý od 18 hodin budou mít ve 12. budově továrního areálu Svitu svoji první výstavu. A pak nás čeká v létě velká výstava na ambasádě ve Vídni, která bude trošku navazovat na projekt Zlín v New Yorku. Chystáme se i do Bulharska, něco posíláme na soutěž do Francie, no nenudíme se. (Úsměv.)