Co vás přivedlo k závodění se psy?

Lenka: Začalo to tím, že jsem si pořídila psa z útulku, který je kříženec a jeho povaha potřebovala vybít. Tak jsem s ním začala běhat canicross. Když jsem se seznámila s Martinem, začali jsme spolu jezdit na kole. Pak nás napadlo spojit můj běh a Martinovo kolo a začali jsme trénovat individuální jízdu člověka a psa. A vidíte, jak se nám to rozrostlo.

Martin: Já už jsem takový, že když se něco začne dělat, tak se tu musí dělat pořádně a ve velkém.

Lenka: Takže aby to bylo ve velkém, máme doma šest psů. Teď už ale další na nějakou dobu nechceme, už by se k nám nevešli.

Pejsci s vámi obývají dům?

Lenka: Nechceme je dávat ven, protože patří k člověku a potřebují kontakt. Naše vzájemná blízkost se příznivě podepisuje na jejich výkonech.

Martin: Psi jsou hodně vnímaví, a díky tomu, že jsou s námi doma, nás mají přečtené. V, jestli jsem z práce přišel naštvaný, poznají, jestli je něco dobře nebo špatně.

Lenka: Jsme jedna velká rodina, ve psech máme parťáky pro práci. Co do nich vložíme, to se nám na závodech vrátí. I čas, který spolu strávíme mimo trénink.

Jak začínáte s výcvikem?

Lenka: Není to tak, že si domů přinesete vysněné štěňátko evropského saňového psa a hned začnete vyhrávat. Teprve od jednoho roku je ideální s ním začít trénovat. Ve vrcholové formě je pes v rozmezí od dvou a půl roku až do šesti let, takže jde o relativně krátký interval. A to, že má pes vrcholovou formu, ještě neznamená, že se závod musí povést. Vždycky se sejdou další okolnosti, například trať, po které se pojede, nemusí být pro vašeho psa ideální. To všechno ovlivňuje výkon.

Jak vypadají vaše tréninky?

Lenka: Ráno musí jeden z nás vstát už ve čtyři hodiny ráno a napojit psy. Druhý z nás, který nenapájel, pak vyráží na trénink. Nemůžeme jít oba, protože jeden z nás musí doma zůstat s dcerou.

Martin: Od srpna, kdy jsme začali natahovat dráhu pejsků a dávat je do správné formy, jsme to dělali čtyřikrát týdně. Se psy samozřejmě trénujeme celý rok, ale finální intenzivní příprava začíná dva měsíce před závodem.

Lenka: Klíčové je najít pro trénink vhodné místo, ideálně někde u vody, abychom psa mohli před tréninkem namočit. Dál by měla být trať dostatečně dlouhá podle toho, v jaké formě pejsek právě je.

Takže trasa se protahuje s blížícím se závodem?

Lenka: Když máte mladého psa, začínáte na dvě stě metrech a postupně ji natahujete až po závodní trať, která má v případě sprintového závodu od čtyř do sedmi kilometrů. Když začínáte trénovat se psem, který má základy z předešlých let, tak začínáte na dvou kilometrech, pak na třech a koncem srpna potřebujete mít trasu dlouhou až šest kilometrů.

Martin: A my navíc chceme, aby pes šel celých těch kilometrů naplno. Zkrátka aby věděl, že teď do tratě musí dát úplně všechno, aby se nešetřil na žádný další běh. Samozřejmě je to zvíře, které nad tím takto nepřemýšlí. Já musím být mozkem psa a nepřehřát ho. A taky nemůžu jezdit stále tu samou trať. Když totiž bude pes zvyklý jezdit stále to stejné, pak na závodech bude zmatený, že se jede něco jiného. Pes není stroj, který bych někde odložil, pak ho znovu vzal a on by byl stále stejný. Musí se s ním neustále pracovat.

Kolik času vám jeden trénink zabere?

Martin: S každým psem trénujeme zvlášť, protože jezdíme jen individuální závody. Teď nám to trvá zhruba dvě hodiny, ale až dorostou štěňata, tak už to budou tři hodiny.

Lenka: Samotný tréninkový běh trvá od deseti do patnácti minut, maximálně dvacet minut. Jenže předtím musíte psa zahřát, vyvenčit a po výkonu zase vychodit. Je to úplně stejné, jako když trénují lidé – psům také nechceme způsobit svalové problémy.

Trénujete i v zimě na sněhu?

Martin: Jezdíme s nimi na běžkách. Jenže u nás moc sněhu nebývá, a když už si připravíme trať, tak nám po ní projede traktor a nic z ní nezbude. Proto za sněhem dojíždíme do Nového Města na Moravě, kde jsou šesti až desetikilometrové okruhy přímo pro běžky a psy.

Lenka: V zimě je to ale zase trochu složitější, musíme přemýšlet o použití vosku, zda je sníh zmrzlý a musíme vzít spoustu dalších věcí v potaz, abychom se mohli správně rozhodnout, zda psa na trať vezmeme.

Zmínili jste problém s přehřátím psů při tréninku. Jaké další nepříjemnosti se mohou stát?

Martin: Nejčastěji to je právě přehřátí. Když mu způsobím takový špatný zážitek, pak se mu jen těžko maže z hlavy. Například se začne při tréninku šetřit, aby se to nezopakovalo, a může přestat běhat úplně.

Lenka: Anebo se může stát, že ho jiný pes na trati kousne při předjíždění. A pak je váš pes nejistý a bojí se znovu předjíždět, protože už nechce jít do situace, která mu byla nepříjemná.

Martin: Poslední zážitek, který jsem naší fence ještě nevymazal z hlavy, bylo zkrácení tratě. Když jsme byli na mistrovství Evropy ve Švédsku, moje fena nepochopila, že už nejedeme doprava jako den předtím, ale že jedeme rovně. Zkrátka o tom byla vnitřně natolik přesvědčená, že se jede doprava a že je to tak správně, že se s tím nevyrovnala.

A jaké jsou naopak hezké zážitky?

Martin: Krásné je to v tom, že jde o sport o dvou bytostech. A já vím, že to pes dělá pro mě. Jezdíme spolu a baví nás to. Samozřejmě pes neví, že jsem vyhrál mistrovství Evropy.

Lenka: Ale pozná, jestli to udělal dobře nebo špatně. Evropští saňoví psi jsou obecně srdcaři, a pokud s nimi máte dobrý vztah, tak jsou pro vás schopni udělat mnohem víc než pro druhé. Proto za námi nemůže přijít cizí člověk a říct, že jezdí takové a takové tratě, potřebuje takového a takového psa a vyhraje s ním mistrovství Evropy. Tak to prostě nefunguje, pes nepůjde s kdekým. A i kdyby s ním šel, tak pro něj nepředvede takový výkon, jako pro nás.

Martin: A naši psi by s nikým jiným určitě neběželi, nejsou na to zkrátka zvyklí. Ani je neláká, když kolem nich projede jiný cyklista. Ale když vezmu kolo do ruky já, tak to by se zbláznili.

Jak se vám v Belgii podařilo získat titul mistra Evropy? Mířili jste dopředu na vysokou pozici?

Lenka: Původně jsme se chystali na mistrovství světa do Švédska. Jenže naše fenka Triny, která je na švédských tratích nejlepší, zrovna měla štěňata a nebyla v takové formě. Proto jsme se rozhodli místo do Švédska jet do Belgie. A když jsme přijeli na místo a viděli jsme rozbahněnou trať, tak jsme se rozhodli psy vyměnit a do těžkého terénu jme zvolili Sherlocka, který měl největší šance, protože je to velký silný pes. Vsadili jsme vše na jednu kartu – a vyšlo to.

Martin: A to přesto, že jsem poslední měsíc před mistrovstvím měl tolik práce, že jsem vůbec neměl čas na vlastní trénink. Navíc jsem onemocněl a teprve týden před závody jsem dobral antibiotika, takže jsem čtrnáct dní před závody vůbec neseděl na kole. Ale psi byli připravení dobře.

S jakým časem jste dojel?

První den jsme měli čas 12:19 a druhý den 12:39. Dokonce jsem jednou spadl, ale na vítězství to stačilo. Jednalo se ale o pouhé tři vteřiny náskoku, který jsem získal před druhým závodníkem. Obecně ta trať byla pomalejší, měli jsme průměrnou rychlost pětadvacet kilometrů v hodině, ve Švédsku to bylo o dvanáct kilometrů víc. Ale úspěšně odjetý závod, to je taková třešinka na dortu, která zdobí celý kolotoč příprav.