„To byl zrovna konec druhé světové války. Naši se mnou museli jezdit k soukromníkovi do Brna. Ten se o mě skvěle postaral, operoval mě a vyléčil, takže jsem měla nohu kratší jen o jeden centimetr,“ vzpomíná Miroslava Karglová na svůj hendikep. Kvůli opotřebení kloubu musela jít v padesáti letech na další operaci kyčle.
Kvůli svému onemocnění byla v pravidelném styku s doktory a poznala, jak to dříve chodilo.
„Byla všeobecně větší úcta. Ve škole nás vedli k tomu, abychom si víc vážili starších. Této úctě se samozřejmě těšili i doktoři, vždycky to byl pan doktor, který něco znamenal,“ vzpomíná Miroslava Karglová.
Jako dítě z vesnice si pamatuje, jak lidé doktorům platili v naturáliích.
„Doktor nebyl na každé dědině, takže když k nám přijel, lidé mu dávali něco od cesty za ochotu, že vůbec dojel. Kdo měl vajíčko, dal vajíčko, kdo zrovna zabíjel prase, dal mu ze zabíjačky,“ popisuje Karglová.
Jinak to ale podle ní chodilo ve městě v nemocnici.
„Doktoři v nemocnici se podpláceli. Dělo se to, hlavně když pacienta čekala větší operaci, tak babičky dávaly peníze v obálkách. Ve městě už se neplatilo naturáliemi. Musím ale říct, že přestože jsem doktory nikdy nepodplácela, dostalo se mi stejné péče jako všem ostatním,“ dodává Miroslava Karglová.
