Dnes má oktet hudebníků ve složení Vašek Bláha, Miloš Jurač, Štěpán Karbulka, Adam Karlík, Roman Procházka, Honza Bártl, Martin Pecka a Marek Žezulka tisíce fanoušků a fanynek, které si získali hity jako Plakala, Síť nebo Čmelák.

Jejich podporu nejvíce pocítili na začátku letošního roku, kdy se na základě hlasování příznivců dočkali zlatého ocenění v soutěži Český slavík. Přijali i pozvání kroměřížského občanského sdružení Alternativa 003, které je nedávno přivítalo v kompletním složení v prostorách kroměřížského Music Clubu Slady.

První otázka, která mě napadla během vašeho vystoupení, nemůže být jiná, než jak se vám hrálo na tak malém prostoru? Ideální je tak pro čtyři muzikanty…

Vašek: Bylo to určitě skvělé. Když je tak malý prostor, aspoň se občas můžeme vymluvit, že nám to nešlo, protože tam někdo druhý překážel. Navíc to byl třetí koncert, takže díky bohu, že to bylo tak malé. Nevím, jak by to vypadalo na velkém pódiu, byli jsme hodně unavení.

Říkáš, že jste unavení, přesto z vás čišela spousta energie. Kde ji tedy berete?

Vašek: To my jen tak říkáme, že jsme unavení, ale jsme pořád naplněni energií.
Roman: Velká výhoda je v tom, že je nás tolik. Když někdo nemůže, podívá se na toho druhého, a to ho prostě nakopne. Navíc když je dobré publikum, odrazí tě to zase dál.
Vašek: Tady ale tentokrát moc dobré publikum nebylo. Bylo by fajn, kdyby do toho šli příště trochu víc. Ale možná to bylo i tím horkem v klubu.

Jestli se nemýlím, podporujete se před každým koncertem vzájemně společným pokřikem. Koho to vůbec napadlo s tím začít?

Roman: Máme opravdu takový rituál, při kterém se držíme jako v Pevnosti Boyard a společně si řekneme: Hej! a jdeme na ně. Bez toho by už nebyl dobrý koncert. Začínáme tím vždycky i celou šňůru.
Vašek: Došli jsme k tomu jednou, když bylo třeba začít a my se museli svolat. Jeden ladil kytaru, druhý se šel třeba najíst a nikdo nevěděl, kde všichni jsou. Proto jsme si stanovili, že se v nějaký čas sejdeme a uděláme tenhle pokřik, aby to i ostatní slyšeli a přišli za námi.

Změnilo se nějak vaše postavení poté, co jste získali zlatého Slavíka? Znamenalo to třeba nějaký obrat ve vaší kariéře? Jaký to byl vůbec pocit?

Vašek: Vždycky jsem měl pocit, že Slavík je úplně to nejvíc, čeho se dá dosáhnout. Když totiž hlasují lidi, přijde mi to nejlepší. Naopak se bojím toho, kdyby nám někdy udělili akademici cenu Anděla. Máme radost, že se líbí lidem, že hrajeme na různé nástroje. A změnilo se jedině to, že od toho ocenění nejíme ptáky. (smích)
Petr Fořt (manažer): Já bych k tomu dodal ještě to, že jsme absolvovali obrovské koncerty v halách a velkokapacitních zařízeních, a po Slavíkovi jezdíme do klubů a kulturáků. V tom jsme se taky změnili.

Proč byly nejdříve haly a teď hrajete v kulturácích?

Vašek: Protože všichni jezdili nejdřív po kulturácích a teď hrají ve velkých halách, a my to prostě děláme obráceně.
Petr Fořt: Hlavně je to tak, že koncerty plánujeme i rok dopředu, a to, jestli dostaneme Slavíka nebo ne, je v podstatě úplně jedno. Je to příjemné, ale kde ty koncerty budou, na to to nemá vůbec vliv.
Roman: Každopádně jsme za to ocenění moc rádi a opravdu si ho vážíme.
Vašek: Je úžasné, že dvacet tisíc lidí poslalo esemesku. Já jsem takhle nikdy žádnou neposlal, maximálně to byla dárcovská SMS, protože jsem byl dojatý. Ale jinak by mě to v téhle oblasti nenapadlo.

Začínali jste před deseti lety u vás doma, u táboráků. Dnes na vás chodí spousta lidí. Jak jste se za tu dobu změnili? Myslím vy a vaše hudba.

Vašek: Úplně normálně jsme bohužel zestárli. Dobře si uvědomuji, že ve mně tenkrát chodil mladý kluk a dnes na koncertech vystupuje o deset let starší týpek. Je to už možná takové trošku strejcovské.

A jak se změnila tedy vaše hudba? Cítíte i vy, že stále více inklinujete k popu? Čím to je?

Vašek: Je to pravda. Ale je to o tom, že když je člověk mladý, dokáže jakoby letět dál. Dnes už je to pro nás jakoby svázanější. Tenkrát jsme to sypali ven jakoby nic a nijak jsme to neřešili. Dnes už třeba nejde dát do různých pecek sprostá slova.
Roman: Je to ale úplně normální a přirozený vývoj. Jak se měníme v životě, tak jsme se změnili i v hudbě a od punkrocku jsme přešli k popu, protože už je to jakoby jednodušší.
Petr Fořt: Navíc s postupem času, když písničky kluků začala hrát rádia, začaly i chodit nabídky hrát a dostávat se do společenství popových kapel. Najednou se objevujeme hned vedle Anety Langerové v různých pořadech, zatímco dříve nás do těch pořadů nikdo nechtěl. Tedy dokud se kluci neobjevovali právě v rádiích.