Vedl vás někdo v dětství k umění?

Můj tatínek. Často mě brával s sebou, když jezdil na kole malovat do přírody. Dokonce se svého času dostal na Akademii výtvarných umění. Jenomže když šel od zkoušek, shodou okolností potkal profesora z reálky. Ten jej vystrašil, že se malováním neuživí, proto šel na jeho radu studovat práva. Na konci života mi pak řekl, že vše odpustil – ale sám sobě neodpustil, že na tu akademii nešel.

Takže jste se pro umění rozhodla kvůli němu?

Ne, rozhodla jsem se sama. Ve svých dvanácti letech jsem už věděla, co chci, a cíleně jsem za tím šla, jako bych byla dospělá. Tatínek ale byl můj první kritik, a byl v tom dobrý. Nejprve mě pochválil, a potom mi všechno zkritizoval. Byla to od něj bezvadná psychologická taktika.

Kde jste studovala?

Vystudovala jsem malbu na Umprumce v Uherském Hradišti. Kdybych mohla volit dnes, tak bych si za obor zvolila raději grafiku. Poté jsem chtěla studovat dál, ale okolnosti to nedovolovaly. Zůstala jsem sama s dcerou a musela jsem se o ni starat.

Takže už jste dál nic nestudovala?

Později jsem ještě jezdila k profesoru Čepelákovi do Prahy na Akademii výtvarných umění na grafiku. Zadával mi práci, kterou jsem s ním konzultovala. Díky němu jsem se dostala do Fondu výtvarných umělců České republiky, což bylo relativně neobvyklé a většinou bylo obtížné dostat se tam. A tak jsem se stala profesionálem.

Co vás při tvorbě inspiruje?

Mě inspiruje třeba prasklina na zdi, najednou ji vidím v Kroměříži v nějaké architektuře. Prasklina mě otevře a inspiruje k další práci, třeba v ní uvidím děj a ten děj pak nakreslím.

Proto ráda malujete v cyklech, kvůli jejich ději?

Každý obraz je příběh. Některé mé uzavřené cykly jsou jako děti, těžko je pouštím z ruk. Někdy mě ale v dokončení cyklu něco zarazí, například když je ke mně velmi nepříjemný nějaký člověk. To mě dokáže v tvorbě zarazit, protože nemám ráda konflikty.

Jaká jste měla umělecká období?

Když jsem začala malovat, dělala jsem velká, olejová plátna. Jenže potom jsem onemocněla a nakonec jsem se zminiaturizovala a vytvořila si svůj vlastní svět, možná abych samu sebe ochránila. Z tohoto světa jsem odcházela a pak ho ilustrovala – svůj život. Nemusela to ani být uzavřená kapitola života, a už jsem ji ventilovala. To mi vydrželo dodnes. Myslím si, že z mých děl spíše než z mých slov lidé poznají, kdo doopravdy jsem.

Domov pro osoby se zdravotním postižením Barborka. Ilustrační foto.
Transformační plán Barborky má zelenou

Co byste doporučila začínajícím umělcům?

Ten pravý kumšt, ať je to co chce, svého diváka chytne na prsou. Srdce se mu sevře a on se vrací k dílu zpátky. Jenže to je otázka úrovně a talentu. Talent totiž neobsahuje jen nadání, musí v sobě mít víc. Hlavně se to musí všecko vysedět, umělec musí mít výdrž. Talent obsahuje i váš duševní svět a vnitřní vyzařování, což je dar od Pána Boha. Každé dílo by mělo mít vnitřní náboj, který právě vyvolává zář. Když věc nemá vnitřní zář, tak kolem ní projdete, třebaže to může být dobrá věc.

Také se musí umět řádně kreslit, což se dneska moc nenosí. Lidé si myslí, že mohou začít někde odprostředka a ne od základu. Jenže se musí umět nakreslit ruce, nohy, figura v pohybu. Teprve pak se může abstrahovat a zjednodušovat. Tak to dělal například Picasso, který nebyl žádný čmáral, protože uměl kreslit od základu. A většina velkých kumštýřů začala nejprve malovat reálný svět, teprve postupně začali abstrahovat až do bezpředmětna. A protože prošli celým vývojem, pak i jejich bezpředmětnost a barevné skvrny mohou vyprávět příběh a vytváří určitý dojem. Jenže dnes je estetično porušeno.

Nemáme estetické cítění?

Vždyť dnes podle toho naše kultura taky vypadá. Společnost je úplně oploštělá, tak se sahá na kýče. Neumíme rozeznávat, žijeme příliš materiálně.

Může se to změnit?

Já myslím, že se to zákonitě změnit musí, nebo nastane pád říše římské – ale něco se zkrátka musí stát. Je to jako vlak. Dojeli jsme a teď jedeme po kusé koleji. Přijde nárazník a všichni budou muset vystoupit. Někdo asi zůstane sedět a bude čekat, ale to nevím, nač. Ostatní se zvednou a dojdou pěšky. Budou muset znova vyjít – vyjít z tradice toho, co bylo, co je naším rodinným stříbrem.

Jak se to může změnit, jak můžeme začít rozeznávat?

Je to těžká otázka, ale především je to otázka citu. Bohužel u nás všechno řídí technika. Technika je stroj, který nemá cit. Jestli žijeme v rodinách tak, že si mezi sebou doma píšeme smsky, tak jaký vztah pak může být mezi matkou a dítětem? Omezení techniky by nám prospělo. Její přemíra je zabíjející. Samozřejmě je to do velké míry nutnost, ale dnes je právě problém určit správnou míru. Cesta vede přes ukázněnost. Není to snadné, ale to, co je těžké, má nakonec lepší výsledek, než když vyjdeme velice snadnou cestou.

Máte nějaké životní motto?

Myslím si, že člověk má uchopit bod, kde se přetíná vertikála s horizontálou. Tam někde je možné pochopit duchovní rozměr, protože vertikálou vtéká duchovno do člověka a horizontála je naše chození po zemi. Obojí je nutné propojit. Když se potom doplní diagonály, vzniká dokonalost – kruh. A v kruhu je stůl a kolem stolu rodina.

Zdeňka Skaličková.
Zdeňka Skaličková obdrží Cenu města Kroměříže