A tak jsem začala s běháním. V ten den mě ještě ani nenapadlo, že už o pouhý měsíc později poběžím svůj první závod. Kolegyně Vendula se jakožto ostřílená atletka ujala funkce trenéra, dohodly jsme den a čas a společně poprvé vyrazily do Podzámecké zahrady v Kroměříži otestovat mou fyzickou zdatnost.

Ráno po tréninku? Hrůza…

Na začátku jsem ještě s úsměvem stihla diskutovat o viděném filmu, po chvíli ale mlčím a lapám po dechu… a po pouhých čtyřech minutách zastavuji a hlásím první přestávku. Moje trenérka se směje, povzbudivě však tvrdí, že jde jen o první trénink a dál půjdeme zatím chůzí.

Do redakce jsem se vrátila zničená a jen s přemáháním na sobě nedávám nic znát. Další den ráno ale nemůžu vstát. Bolí mě zadek a nohy, lýtka cítím při každém kroku a pohybu. V tu chvíli mi podruhé dochází, jaký závazek jsem si na svá bedra naložila. Nesmím to vzdát, uklidňuji se s přesvědčením, že příště už to bude lepší.

Jenže jen po pár dnech od prvního tréninku vchází do redakce Vendula a vesele hlásí: „Prvního června jedeme do Hradce!"

Než se stačím nadechnout, chrlí na mě informace o závodu. „Poběžíme pět kilometrů," láká. Po chvíli váhání klikám na internetové stránky Run tour, odhodlaně vyplňuji přihlášku a po pár minutách mám i zaplaceno startovné. „Teď už je rozhodnuto, musím to prostě zvládnout," říkám si v duchu.

Další tréninky jsou o poznání lepší: výdrž ze čtyř minut zvyšuju nejdřív na devět, dvanáct a pak i dvacet minut.

Prvotní nadšení ale přesto opadá a tréninky se stávají trápením. Tenisky obouvám s nechutí a spíš se vleču, do závodu mi zbývá poslední týden.

Za celý měsíc tréninku jsem pětikilometrovou trať nejlépe zvládla uběhnout za pětatřicet minut. Obavy, že nejspíš skončím úplně poslední, mi Vendula vymlouvá, ujišťuje mě, že s takovým časem určitě ne. Jistá si moc nejsem.

A pak přichází den D. Doma sbalím nové tílko, kraťasy, boty a deštník a přítel mě odváží do Kroměříže, kde máme sraz s Vendulou. Jsem celá nervózní, Vojta mě ale vysadí před redakcí, usměje se a povzbudivě dodává: „To zvládneš, lásko. Pak mi zavolej."

Nasedám do druhého auta a vyrážíme do Hradce Králové. Jako podporu s sebou Vendula bere svoji kamarádku a sestřenici. Přijíždíme do Hradce a zatímco taháme věci z kufru auta, leje jako z konve.

Aspoň na startu mezi prvními

Zmateně se snažíme zorientovat a najít start závodu, máme totiž posledních deset minut na vyzvednutí startovního balíčku. U stánku si nakonec přesně v jedenáct vyzvedávám běžecké tričko a startovní číslo a jdeme se převléknout.

Všude kolem se rozcvičují běžci a při pohledu na jejich vyrýsovaná těla a skvělé sportovní vybavení se začínám znovu děsit. Ale na to už je pozdě a za chvíli se začínáme řadit ke startu.

Vendula se suverénně dere na přední místa. „Proč jsme tady, stejně nás všichni předběhnou?" ptám se a ona odpovídá, že alespoň mezi prvními vyběhneme, když už nebudeme první v cíli. Krčím rameny a nervózně se soustředím na své nohy: modlím se, ať mě nezklamou hned na prvním kilometru.

Všichni najednou zpozorní, a to už slyším odpočet startu, výstřel z pistole a vybíháme!

S číslem 2067 zdolávám první metry a v hlavě mi naskakuje trenérčina rada: „Nepřepal první stovky metrů, běž radši zvolna!"

Přesto běžím rychleji než při tréninku, nic to ale bohužel nemění na tom, že mě všichni předbíhají: z levé i pravé strany se každou vteřinu kolem mě někdo mihne.

Když vede trať dolů, povede i nahoru

Běžíme po rovině a najednou terén začíná klesat. Hned si uvědomím, že musí zákonitě přijít i nějaké to převýšení a taky že ano. Kopeček sice zdolávám úspěšně, ale stejně mě pořád někdo předbíhá.

Trochu se strachem otáčím hlavu a za běhu kontroluji, zda za mnou ještě vůbec někdo běží. Za sebou ale vidím další skupinu běžců, to mi dodává sílu a nohy kmitají dál.

Přede mnou se najednou rýsuje stánek s občerstvením. Za běhu popadám jeden z kelímků a snažím se napít. Polovinu vody vyliju, ještě než se stihnu napít, roztřesené ruce kelímek sotva drží a skoro celá druhá polovina vody končí na tričku. Uklidňuji se tím, že stejně prší a nikdo nic nepozná. Zahazuju kelímek do trávy a běžím přes most.

A tam přichází první krize. Dostávám se do fáze, kdy trasu přestávám úplně vnímat: nevšímám si okolí ani lidí s deštníky, kteří nás sledují, a někteří se dokonce smějí. Vůbec netuším, kolik kilometrů mám ještě před sebou, plíce nestačí nohám, z čela mi stékají kapky potu i deště a sotva lapám po dechu.

Musím zastavit. Opírám dlaně o zmožená kolena a snažím se popadnout dech. Obíhá mě asi pět dalších závodníků, následují dva velké nádechy, šest pozvolných kroků a hledám síly na další rozběhnutí.

„Nesmíš být poslední! Musíš to doběhnout!" Dvě myšlenky mě drží na nohách. Běžím a jen útrpně sleduju cestu dole, občas zvednu hlavu vzhůru a mapuji trasu.

Na posledních sto metrech zrychli!

Pak před sebou zpozoruji chlapíka a mladou ženu. Běžím za nimi a držím jejich tempo, srdce mi bije jako o život, držím se ale v těsném závěsu. Žena zastavuje a dává si pauzu, tuším, že se pomalu blížíme do cíle. Chvíli po ní zastavím taky a při pár vteřinách chůze se snažím nabrat další síly. Rozbíhám nohy a blížíme se k parku, ze kterého jsme startovali.

Tady se mi běží nejlíp, ale i když podvědomě tuším, že každou chvíli budeme v cíli, jsou to nekonečná muka. Kolem trasy vidím postávat lidi a další běžce, zřejmě i ty, co vybíhali se mnou.

V zatáčce mě povzbuzuje neznámý pán: „Posledních dvě stě metrů, běž, běž, dobrý je to!" Kromě pocitu, že už to brzy skončí, se mi do hlavy vrací další Vendulina rada: „Posledních sto metrů zrychli a běž naplno!"

Už jsem ale vážně na pokraji sil a nemůžu. Ani povzbuzující křik lidí a dalších závodníků mi nepomáhá. Snažím se proto na cílové rovince alespoň natáhnout krok a vydat ze sebe poslední maximum.

Daří se a mladou ženu, která mě část závodu táhla kupředu, nakonec předbíhám. Jsem tady! Mám chuť padnout na zem, sotva totiž stojím, nemůžu dýchat a jsem totálně vyčerpaná.

Když po pár vteřinách zvednu hlavu, vidím v cíli i Vendulu. S červenými tvářemi se usměje, popadne kelímek s energy drinkem a míří ke mně. „Vidíš, zvládla jsi to," chválí mě. Mísí se ve mně pocity radosti, úlevy, ale i vzteku na Vendulu a její nápad, kvůli kterému jsem se tak zničila.

Po chvíli, kdy už mě nohy konečně zase poslouchají, se pomalu rozcházím a začínám si konečně uvědomovat, že jsem to opravdu dokázala. Teď teprve přichází ta pravá radost a nadšení, pocit, který je pro všechny amatérské závodníky k nezaplacení a kvůli kterému to nejspíš dělají.

Pětikilometrový závod jsem nakonec zaběhla s časem 29:05 a z 253 závodníků skončila jako 181. Svůj nejlepší čas jsem překonala o plných šest minut! Po měsíci tréninku a dvouletém lenošení jsem na sebe tudíž patřičně pyšná. Jestli ale u běhání opravdu zůstanu a zvládnu jednou i ten maraton, to si po tomhle dnešním martyriu zatím nejsem tak docela jistá… :)