Dovolenou v Indonésii plánovala delší čas, když se jí konečně podařilo najít vhodný termín v práci, koupila letenky a začala odpočítávat dny do odletu. Ovšem marně.

„Čím víc se termín dovolené blížil, tím víc jsem byla nervózní. Sledovala jsem zpravodajství o koronaviru a místo cestovní horečky se dostavovaly spíše obavy z toho, zda vůbec odletíme a pokud ano, jestli se budeme moci vrátit zpátky domů,“ popisuje Eva Ličková.

Balit ani nezačala

Na cestu se připravovala s předstihem, takže dezinfekční gely na ruce a respirátory sehnala ještě relativně bez potíží v tuzemských prodejnách. Když se ale 1. března potvrdily první tři případy nákazy v Česku, bylo jasné, že přijdou komplikace. Na balení kufrů tak ani nedošlo. Postupně vláda přitvrzovala opatření až do úplného zákazu vycestování z republiky.

„Letět jsme měli v pondělí 16. března, ale už v polovině předchozího týdne bylo jasné, že dovolenou ruším,“ říká Eva Ličková.

Volné dny tak tráví doma šitím roušek. Oprášila svůj letitý šicí stroj Viśnja Bagat 706 vyrobený ještě v Jugoslávii a začala zkušebním kusem pro rodinu. Pak se ozvali kolegové z práce z Městské policie Kroměříž. Jako všude, i tady řeší krizi v podobě nedostatku ochranných pomůcek na trhu a chtějí být na ni připraveni.

Práci si rozdělily

Střih látky dvacet na dvacet, rozměřit překlady, nastříhat, zažehlit, sešít, navléct gumičku. Tento postup si v úterý Eva Ličková ve spolupráci s kolegyní Leonou Novákovou zopakovaly více jak padesátkrát. Výroba se ovšem neobešla bez komplikací, stará mašina totiž občas vypověděla službu: sukovala nitě, nešila.

„Není se čemu divit. Stroj vytáhnu jednou za půl roku na jedno rychlé šití. V takovém zápřahu už nebyl alespoň pětadvacet let,“ vypočítává Eva Ličková.

Na konec se jim během dne podařilo vyrobit přes padesát kusů bavlněných roušek.

„Začaly jsme hned ráno a skočily v půl osmé do večer. Já jsem stříhala a žehlila, kolegyně šila. Byl to náročný den. Klobouk dolů všem švadlenám,“ zhodnotila závěrem dne Leona Nováková.