Mateřství je druhé dospívání, říká Anna Handlová

Proč jste se rozhodla založit blog o mateřství?

Ještě když jsem ležela v porodnici, tak jsem měla nápady na články. Nakonec z toho vznikl blog o těhotenství a mateřství. Chci lidem ukázat, že na mateřské nejsme všechny jen šťastné nebo jen smutné, že pořád řešíme buď děti, nebo co bude k večeři. Proto mám na blogu od každého něco, praktické věci i články k zamyšlení nebo pro zasmání. Sociální sítě nahrávají tomu, abychom s druhými sdíleli jen ty pěkné věci. Spousta matek se snaží vypadat nad věcí, jenže to vytváří tlak na další matky. Proto chci na svém blogu ukázat, že v životě jsme jednou nahoře, jednou dole, a že to není žádné nepřetržité štěstí.

Jak takový tlak působí?

Musím říct, že si tlak často vytváříme my samy, například obsahem, který konzumujeme a lidmi, kterými se obklopujeme. Ale objektivně existuje i tlak zvenčí a není lehké mu nepodlehnout. Silně působí třeba marketing. Když matka hledá článek o kojení, tak jí v pozadí článku běží reklamy na umělé mléko. Tím žena nechtěně dostává do podvědomí informace, s nimiž třeba nemusí souhlasit.

A jak se snažíte nepodlehnout tlaku vy?

Troufám si říct, že mě hodně změnilo těhotenství. Na jeho začátku mě totiž doktor informoval o komplikaci, a já si tehdy uvědomila, že jsou věci, které zkrátka neovlivním. Můžu udělat maximum toho, co je v mých silách, ale zbytek musím nechat tak nějak proudit. Toto vědomí mi pomohlo uklidnit se a uvědomit si, jaká je má hodnota. Poté už jsem vnějšímu tlaku podléhala míň.

V Kroměříži přibudou nové kamery, nasnímají i pěší lávku přes Moravu

Když žena otěhotní, dozví se díky internetu o nejrůznějších možnostech a způsobech, kudy může mateřství vést. Jak se v tom všem vyznat?

Dnes je těch přístupů až příliš. Takové základní pravidlo je, že žádný extrém není dobrý a že by žena měla být otevřená. Může si třeba něco vysnít, ale pak jí vstoupí do života někdo druhý, kdo může její představy převrátit vzhůru nohama. Proto by s tím měla žena počítat, aby se nedostala do deprese. Mateřství je obecně oblast, s níž se každý v nějaké formě setkal, má s některými postupy pozitivní zkušenost a myslí si, že jeho názor je jediný správný. A pak se třeba lidé mezi sebou napadají a neuvědomují si, že škála mateřství je pestrá, každý jsme jiný a každému může vyhovovat něco jiného. Tak vznikají nálepky typu „biomatka“. To je podle mě smutný dopad sociálních sítí.

Proto si myslím, že je důležité, aby si žena udělala ze začátku těhotenství čas sama na sebe a uvědomila si, co je jí blízké. Třeba jí může pomoci napsat si to na papír a vidět to černé na bílém. A když se dokáže zorientovat sama v sobě, tak jí to pomůže zorientovat se i v tom množství informací a může si vybrat přístup, který jí sedí nejlépe. Někomu například může vyhovovat, že s ním dítě spí v posteli, někomu to absolutně nevyhovuje. Některé maminky odchází po třech měsících zpátky do práce… Mateřství je zkrátka pestré jako život sám. Proto by se matky měly mezi sebou víc tolerovat.

Mezi taková citlivá témata asi patří i kojení.

Dočetla jsem se, že v Česku je půl roku kojeno jen asi 39 procent dětí. Světová zdravotnická organizace přitom půlroční kojení velmi doporučuje. Takže mě začalo zajímat, kde je ten problém. A obávám se, že to působí i reklama. Protože když jste těhotná a přijdete k doktorovi, dostanete první dárkový balíček s nějakými produkty včetně umělého mléka, pak přijdete do porodnice a dostanete další balíček, pak přijdete k pediatrovi a v čekárně je plno reklamy na příkrmy a jen jeden malý letáček o polohách kojení. Když je podpora ke kojení zvenčí minimální, pak to vzdávají i ženy, které by chtěly kojit, ale cítí se v tom samy nebo nemají dostatečné informace. Neříkám, že dávat příkrmy je automaticky špatně, někomu to zkrátka víc vyhovuje.

Může být problémem taky to, že už nežijeme společně s rodiči a prarodiči v jedné domácnosti?

Každá doba má svá pro a proti. Když žilo v jednom domě několik generací žen, tak měla prvorodička nablízku zkušené matky, které jí poradily. Na druhou stranu si to asi nemohla zařídit vždy tak, jak chtěla. Mně třeba přijde, že díky těhotenství a porodu se můj vztah s maminkou prohloubil. Jsem ráda, když mi řekne svůj názor, i když s ním nemusím souhlasit. Aspoň ale vím, že je i nějaká alternativa.

Porod je asi také další ožehavé téma.

Jsem moc ráda, že se dnes toto téma řeší. Ale možností porodu je opravdu tolik, že je to občas na zbláznění. Dneska je moderní psát si porodní plány. Já si ho ale nenapsala, jednak proto, že jsem nevěděla, co můžu očekávat, a jednak proto, že jsem vše chtěla přímo řešit s porodní asistentkou. A ta mi potvrdila, že přímou komunikaci mají v porodnici nejraději. Jednu dobu se jim třeba stávalo, že všechny ženy přicházely se stejným porodním plánem, který našly někde na internetu, vytiskly ho a jen podepsaly – a možná přitom samy nevěděly, proč právě tyto techniky jsou dobré a jestli by pro ně nebyla lepší nějaká alternativa. Možná v Praze, kde jsou velké porodnice, je nutné si hlídat, aby člověk dostal to, co by chtěl. Ale má osobní zkušenost se zlínskou porodnicí je ta, že jsem se dočkala velmi osobního přístupu. Obecně ale platí, že pokud má žena už před porodem v hlavě srovnané, co chce, tak ušetřila polovinu práce sobě i personálu.

Máme jediný barokní hřbitov v okolí, kde se stále pohřbívá, říká starosta

Jaké to vlastně je, když vám do života vstoupí nová osoba, která má svou specifickou povahu a vyžaduje vaši neustálou péči?

Je to hodně náročné. Dítě vám například nastavuje zrcadlo, protože je sice jiné, ale zároveň některé vlastnosti dědí po vás. Poukáže vám na vaše chyby, například lenost nebo netrpělivost a spoustu dalších věcí, kterých si člověk možná dřív nevšiml, ale s dítětem si je uvědomí. Proto říkám, že dítě vás buď vyčerpá, nebo vás toho hrozně moc naučí. Já se mateřství snažím brát s úsměvem, jako takovou hru. Protože kdybych měla vše brát vážně, tak se z toho zblázním. Informace si například hledám, když je nějaký problém, ale netrávím celé dny na internetu. Přemíra informací taky škodí. Čím víc toho totiž víte, tím více se začínáte bát. A strach je jedním ze zabijáků mateřství. Je to jako v tom těhotenství: co neovlivníte sama, s tím nic nenaděláte, musíte to přijmout a zbytečně se nestresovat. Opravdu totiž platí pravidlo, že spokojená matka rovná se spokojené dítě a spokojená rodina.

A vy se tímto pravidlem zvládáte řídit?

Snažím se tím vším nějak proplouvat. Když malý hodně pláče, tak mu zpívám a tančím po bytě. Mohla bych si sednout a být ve stresu z toho, že pláče, a byli bychom ve stresu oba, ale tohle je pro mě lepší varianta. Mateřství mě hodně naučilo dostat se do pohody. Dřív jsem musela mít vše přesně na čas, teď musím improvizovat.

Zvládáte se věnovat věcem, které jste dřív měla ráda?

Co se týče psaní, tak ano. Už třeba tolik neběhám, ale chodíme na procházky a výletujeme po Česku. Zvládám se také věnovat pečení dortů a přátelům. Na co si ale musím ještě zvládnout vyhradit čas, je čtení.

Co vás na mateřství nejvíce překvapilo?

Z těch pozitivních věcí to bylo poznání síly, kterou v sobě žena má. Na konci těhotenství jste strašně unavená, pak vás vyšťaví porod a najednou u sebe máte jiného člověka, který vyžaduje obrovskou péči čtyřiadvacet hodin denně. Vy máte zatím spoustu práce se sebou, a přesto všechno zvládnete. Nikdy jsem netušila, že je možné spát tři až čtyři hodiny denně několik týdnů za sebou. Mateřství zkrátka posune ženu dál, je to takové druhé dospívání.

Negativně mě překvapil právě vnější tlak, který matka zažívá kvůli marketingu. Fascinuje mě to pokaždé, když někam přijdu a vidím zbytečné produkty, které matka vůbec nepotřebuje, ale kolikrát je kupuje jen proto, že ho kupují všechny ostatní ženy a má pocit, že by jinak něco zanedbala.

Průtah Hostýnskými vrchy je opět průjezdný

Co může být takový zbytečný produkt?

Třeba přebalovací pult. Nebo miliarda hraček pro děti, protože malého zatím stejně víc zajímá krabice od kostek než kostky samotné. Hodně tomu napomáhají babičky a dědečci, pořád dítěti nosí dárky a uplácí je. Přitom se zapomíná na zážitky, například vzít dítě na výlet někam jinam než do supermarketu. Takže my místo zážitků dětem dáváme věci.

Proč si myslíte, že to tak je?

Nemáme na zážitky čas, protože musíme vydělávat na ty věci, nebo trávíme čas staráním se o věci. Proto jsme se s manželem rozhodli pro minimalistickou domácnost. A když jsme si začali pořizovat jen ty věci, které opravdu potřebujeme, tak jsme začali mít víc volného času a můžeme si ho víc užívat se synem. Čas je to nejcennější, co máme, a věci nám ho nesmí krást.