Důraz na šťastný pocit svých žáků kladou z prostého důvodu.

„Co zvládnete, když jste šťastní? A když jste nejistí, ztraceni, nešťastní?,“ začíná vysvětlovat zakladatelka školy Ivona Dalziel Miklíková. Celá vzdělávací politika se váže s celkovým rozvojem osobnosti jedince, na osobnostní sebejistotu.

„To teď nemyslím vychovat zde sebestředné egoisty s ostrými lokty, ale osoby, které budou šťastné být tím, čím jsou,“ usmívá se a dále doplňuje.

„Šťastnou ženou, šťastným mužem, nezávislých nejen na mínění davu, či názoru sociálních sítí. Morálně sofistikované, schopné, zodpovědné za své činy.“

Vznášejí dotazy, hledají odpovědi


Zvonění zde neuslyšíte, vyučovací hodina může trvat 20 minut či 2 hodiny, záleží na individuálním pracovním nasazení žáků. Stejně tak frontální výuka a známkování je zde tabu. Zakladatelé školy jsou přesvědčeni o tom, že známky svou vzdělávací a motivační efektivitu postrádají.

„Naše společnost je naučena dosahovat nejlepšího výkonu pod tlakem. Studenti slepě sbírají známky a skáčou z přípravy na test na přípravu na další test. A když škola skončí? Kdo a čím je hodnotí? Dokáží být sami sobě soudnými kritiky, i v dobrém? Sebemotivovat se k dalšímu výkonu? U nás hodnotíme ústně, slovně a vidíme smysl.“

Výuka se zde uskutečňuje v obou jazycích, tedy v českém i anglickém, je doplněna o filozofii, jógu, zahradničení a mnoho dalších. Škola postupuje dle českého rámcově vzdělávacího plánu, své metody a náplně si však upravují sami. Koordinace práce je přesunuta na žáky, učitel má roli poradce, což umožňuje podporovat individualitu žáka.

„Už po půl roce vidíme, že to, co se někomu může zdát jako naivní myšlenka, reálné je,“ hodnotí dosavadní práci zakladatelka. Vnímají, že se žáci u nás učí pro sebe samé a jsou zvídavější.

„Neustále vznášejí dotazy a hledají odpovědi. Kolikrát musíme rodiče informovat, že ta práce, kterou si doma dobrovolně zpracovávají do půlnoci, skutečně není našim zadáním,“ dodává Ivona s úsměvem.

Vztahy se základkou? Přátelské

Hned přes park je velká základní škola, se kterou už v minulosti spolupracovala.

„Jsem původem Hulíňačka a na místní škole jsem si odsloužila svou povinnou školní docházku, vysokoškolskou praxi, prožila několik táborů, výměnných akcí mezi Hulínem a Berkhamstedem. S kolegyněmi z prvního stupně jsme přátelé, přes park posílám svůj respekt,“ říká Ivona a dodává, že rivalita mezi školy absolutně nevládne, ba naopak.

„Ví, že tady můžeme nabídnout něco, co vyplní prázdnou díru, něco, co klasická škola díky nastavenému školskému systému nabídnout nemůže. A my jsme za svou šanci skutečně vděčni. “

Kroky k založení školy nebyly vůbec lehké. Zápis do Školského rejstříku by se nezdařil dle slov manželů Dalzielových bez obrovské podpory města Hulína a celkového štěstí na lidi.

„Loňské roky provázela stopka otevírání soukromých škol v místech, kde je škola s dostatečnou kapacitou. Tam jsme spadali i my.“ Hulínská Základní škola jim naštěstí vstřícně přepustila 48 míst ze své nenaplněné kapacity a otevřela cestu.

„To, že tady teď můžeme být, považujeme za své poslání, cítí vděčnost.“

Svatba na zámku a pak do Anglie

Vraťme se však na úplný začátek jejich „sen“ začal v roce 2005, kdy se poprvé potkali na mezinárodní konferenci v Rakousku, kde se projednávaly jazykové programy pro děti základních škol.

Richard reprezentoval Anglii a Ivonu za ČR vyslal místo sebe pan ředitel z pražské základní školy.

„Vůbec jsem se tam netěšila,“ prozrazuje Ivona.

To však ještě netušila, že tam pozná partnera svého života a 14 dní na to se zasnoubí. V roce 2006 se vzali na Kroměřížském zámku. Následně přesunuli do Anglie s předmanželským slibem, že se jednou vrátí do české vlasti.

„To, že to bude úplně domů, to jsem netušila,“ popisuje Ivona.

Stalo se a manželé se, společně se svými třemi úžasnými syny, vrátili v roce 2014 do Hulína. Shodou okolností se jim podařilo koupit prvorepublikovou vilu, která dříve patřila rodině a navrátili ji rekonstrukcí zasloužený půvab.

„Dole máme školu, nahoře krásný byt, v nádvoří výdejnu a jídelnu a obrovskou zahradu plnou malých zahradnic a zahradníků,“ popisuje Ivona.

„Doufám, že se tam někde nad námi naši praprarodiče radují. Těší se z té skutečnosti, že jimi postavený dům slouží jako místo, kde rostou další osobnosti naší společnosti,“ uzavírá zakladatelka školy Ivona.